Dva dny, jedna noc

Problém je už v námětu, stojící na tom, že docent Zlo v čele ble ble firmy si během drbání perské kočky s náhrdelníkem usmyslel, že principielně zkurví svým zaměstnancům víkendový lenošení tím, že jim na pondělí zadá domácí úkol z etiky a morálky. Buď kopnout do prdele nesvéprávnou Marion Cottilard, jejíž psychiatr dle mě není zrovna člověk na svém místě nebo si ponechají nemalý roční platový bonus. To by mohlo přidat trochu koule do dalšího team buildingu minimálně. Tohle východisko není apriori špatné, ale neodpovídá tomu rakovinově serioznímu zpracování (btw až na poslední dva body Dogma jak vyšitá) bez špetky nadhledu, který jednou provždy dokazuje, že věrné zpracování deprese není filmově atraktivní disciplínou, ať už se tam Corillard třeba umlátí před tou kamerou. Není to podvratné, není to nijak novátorské, ani náhodou zábavné a v tom, co se snaží přednést to není tím pádem životaschopné. Oceňuju rezignaci na formální estetiku, kdy zapařenost nekvalitního letního víkendu umocňuje jednotlivé scény odehrávající se na odporných satelitních předměstích, benzínkách, sídlácích a novostavbách, nicméně od toho mám Ulricha Seidla. (25.03.2015)

Žiji v místě, kde je velká nezaměstnanost a každý kdo nějaké má, tak se ho drží zuby nehty, protože přijít o něj, by znamenalo rovnou se odstěhovat jinam. Tady by neměl šanci. Bylo to tudíž téma, které je mně velmi blízké. Sama si nedovedu absolutně představit, že bych v sobě našla tu sílu obcházet kolegy a kolegyně z práce a prosila je o hlasování v můj prospěch. Nota bene Sandra trpěla depresemi, o to víc jí patří můj obdiv, protože já bych to nedala. Ona je Marion Cotillard pro tyhle role žen jak stvořená, její smutnější výraz očí napomáhá k jejímu již tak dokonalému hereckému umu. Za každými dveřmi jsem byla nervní a čekala jsem s ní, jak budou reagovat její kolegové, protože co si budeme povídat 1000 eur je 1000 eur. Reakce byly úměrné mému očekávání, ale myslím, že i samotná Marion něco podobného čekala i když nepočítala s tím, jaké to bude mít mnohdy pro někoho až takové bolestné důsledky. Nepříjemné téma, ale v dnešní době zcela jistě maximálně aktuální. Tleskám tvůrcům za neotřelé téma a dokonalý výběr herečky do hlavní role. (19.11.2014)

Tramtadadá, konečně mě nějaký film, jenž si vysloužil letošní oscarovou nominaci, dostal do kolen. A samozřejmě pochází z belgicko-francouzské produkce. Dva dny, jedna noc s přehledem přehrává americká želízka v ohni. Pokud jde o kritérium nějakých hodnot, reálnosti a "příběhu ze života", tak Dva dny, jedna noc vítězí na celé čáře. To, co se přihodilo Sandře, se může stát komukoli z nás, kdykoli, nikdo není neporazitelný, nedotknutelný a nesmrtelný. A v takových chvílích se projeví hodnoty jako solidarita, přátelství, kolegiálnost, soucit. Marion je ve své roli nesmírně uvěřitelná, citlivá, opravdu potvrzuje, že je herečka par excellence. Budu se muset pustit do studia díla bratří Jean-Pierra a Luca, věřím, že i jejich další filmy mě chytnou za srdce. V duchu přemýšlím, kdybych se dostal do podobné situace, jak by hlasovali mí kolegové. Není to sakra nic jasného a jednoduchého. (19.02.2015)

Co si budem povídat, stavět svoje zaměstnance před hlasování o budoucnosti člověka, abychom si neušpinili ruce osobně, to je prasárna největší. Film o tom, jak si daná obět jednoho po druhém z těch, co mají její osud v rukou, sama obíhá, ale moc nenabízí. Hrdinka tu prostě fakt jenom běhá od hlavy k hlavě s totožnou prosbou a psíma očima. Nic míň, ani víc, napsala bych, ale to by tu nesměla být Marion. V tom svítivém nátělníku ve mně probudila i ty nejskrytější lesbické touhy a kdykoli i jen postávala na scéně, což bylo skoro celou stopáž, mou mysl přepadaly fantazie o tom, jak... Ale to si raději už nechám pro sebe. Takže 50% za film a kilčo za Marion, s níž se budete chtít při sledování tohohle filmu lesbit snad i bez ohledu na vaše pohlaví. Z noci tam moc nebylo a tak hodnotím ty dva dny, hvězdu za každej. (22.11.2014)

Marion je naprosto úžasná, samotný námět také, ale Sandřini kolegové se místy chovají jako chovanci ústavů duševně chorých. Obzvláště scéna s plačícím trenérem malých fotbalistů byla značnou podpásovkou tradiční kvalitě Dardenovských dialogů. Z celkového výsledku jsem poněkud rozpačitá. A mimochodem, pánové Dardennové, kde je Renier, od jeho přesídlení do Francie jste o něj ztratili zájem? Škoda, jako Manu by se mi určitě líbil. (13.12.2014)