Ida

Polsko, šedesátá léta. Smutná road movie osudů dvou křehkých žen odhalujících tajemství své rodiny. Naivita, čistota, uzavřenost Anny a Wanda, stejně krásná, tvořící však svou zkušeností, ztrhaností i minulostí ostrý kontrast. Síla jejich střetnutí, lehkost Pawlikowského vyprávění, neskutečné krásy jednotlivých obrazů. A ta naprostá beznaděj, když ono setkání a zkušenost zasáhne duši každé neskutečně, samotný život však směřuje stále stejně do prázdna. (22.10.2014)

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. (13.04.2020)

Mně Ida svým zpracováním připoměla československou novou vlnu 60.let. Obrazová kompozice je vybroušená do posledního záběru a díky tomu vytváří dokonalou atmosféru. Herecké výkony přesně zapadjící do zvolené formy vyprávěného příběhu a pokud jde o emoce, tak ty si musíš najít ve svým nitru, protože režisér není tvoje slepecká hůlka, která je podbízivě zdůrazňuje. Jó Poláci, ty fakt válej ať to vemeš zleva, zprava. (26.02.2016)

Chladný, odtažitý a nudný film, ktorý sa silou-mocou chce hrať na art film so silnou témou. Téma vyvraždenia židovskej rodiny slušným Poliakom mohla byť zaujímavá, no nie je dotiahnutá do konca. Nedozvieme sa o tom viac, aký bol motív ani ako sa to odohralo. Téma hľadania vlastnej identity budúcej mníšky už taká zaujímavá nie je a tiež nie je využitá naplno, takisto ako príbeh krvavej Wandy. Celé je to bez emócií, k postavám si nevytvoríte žiadny vzťah, takže vám je jedno, ako skončia a aj keď nemá film ani hodinu a pol, zdá sa, akoby trval večnosť. Pozitívom je ČB vizuál, ktorý tomu dodáva punc realistickosti, priam cítite tú dobu 60tych rokov v socialistickom Poľsku, no na oscarový film to je trošku málo. (19.02.2017)

Snímek, který se dost vymyká současné filmařině, ale mě se tenhle návrat v čase líbil. Depresivní podívaná na krátké sblížení dvou zcela odlišných žen. Tu první sžírá minulost, kterou se snaží vytěsnit současností, druhá by se ráda dozvěděla něco o minulosti, svádí však vnitřní boj se svou budoucností. Nelehký, ale kvalitní film spíše pro náročnější publikum s výbornou Agatou Kuleszou v roli perfektně napsané postavy tety. (16.08.2014)