Ida

Na film som si musel "zvykať". Prvú pol hodinu sa zdalo, že sledujem nudnú ťažkú depku o následkoch WWII, kde je veľa nedopovedaného a ničoho nového sa vo filme nedočkám. Čiernobiele zábery boli nielen krásne umelecky vystavané, ale postupne nám všetko mlčky a o to naliehavejšie "vysvetlili". Áno, chýbal mi tam pozitívny vyprošťovák, ale možno práve preto to bolo emocionálne nesmierne silné. FBIOFEST Bratislava 2014 (24.03.2014)

Tak nám tu letos opět přibyl další přírůstek v žánru prudící art. Vyznačuje se údajně originálním použitím kamery, což znamená, že koukáme na useknutou hlavu tvoří cca 1/3 záběru, zbytek záběru se skládá ze zcela nijakého pozadí. Další specialitou je snímání budovy takovým způsobem, aby se nám do záběru nevešla celá a jdoucí postavy, která po chvíli chůze ze záběru vypadne. Toto je zajisté velmi inovativní a novátorské, neboť se jedná o snímání natolik hnusné, že doposud nikdo nebyl natolik necitelný, aby ho použil. Leč manýra je manýra, a aby art skutečně vypadal artově, nelze si od podobně pitomých nápadů pomoci. Dále se jedná o film, v němž se na první pohled nic neděje, postavám chybí psychologický podklad, a tudíž si do nich můžeme vesele projektovat, cokoliv se nám zlíbí a údajně objevovat nečekané hlubiny snímku. Pravděpodobně se však jednalo spíše o tvůrčí lenost, při níž se doufalo v to, že film, který nás ani na vteřinu nepřestane přesvědčovat o své uměleckosti, k tomuto hlubinnému vytahování zlata z koňského lejna vybudí, všichni budou chrochtat blahem, že ve svých nudných životech pro jednou alespoň částečně využili mozkovou kapacitu a vůbec si v tom vytržení nevšimnou, o jak moc nanicovatý snímek se jedná. (01.03.2015)

Můj názor je takový, že mě proti tomuto filmu vyloženě popouzí právě to, co je na něm nejvíce oceňováno a co je jeho hlavní poznávací značkou. Jako nezlobte se na mě, ale točit v roce 2013 na černobílý film ve formátu 4:3 (plus všechny ty další "retro ingredience"), to mi přijde jako něco mezi filmařským epigonstvím a čistou manýrou. Kdyby byl takový film natočen v 60. letech, necekl bych ani ň, a uznale docenil jeho kvality. Byl-li ale přiveden na svět o 5 dekád později a přitom "stále" působí dojmem, řekněme, vzorové ukázky československé nové vlny, nutí mě to klást si mnoho otázek. Je za tím snaha tvůrců vznést poctu dávno zaniklému slavnému období v dějinách filmu? Únava ze současné bezduché a povrchní produkce? Touha natočit si natruc film jak z jiné doby, který jde cíleně proti současným trendům a který se bude v kontextu současných filmů tím pádem vymykat? Možná vše a možná nic z toho, ale mé pochybnosti stále trvají - nic z toho pro mě není legitivní důvod pro takovýto film. Sledovat tento film je jako procházet se v prostorách neofunkcionalistcké vily - všechno zde působí nápadně povědomě, zdařile a esteticky vytříběně, ale kdesi hluboko pod tím není vůbec nic - z jednoho prostého důvodu: takové domy (filmy) patřily k určité historické etapě, a pokoušet se je dnes (více či méně) násilně resuscitovat mi osobně přijde jako zvrácenost a nedostatek soudnosti (potažmo též jako doklad absence soudobých vhodných alternativ, což je však diskutabilní). Za sebe nemám problém napsat, že od filmu natočeného v roce 2013 chci, aby vypadal, jako by byl natočený v roce 2013, nikoli o 50 let dříve. Celý film jsem sledoval víceméně zhrozen, že přesně takto by ho asi tenkrát mohl natočit Marlen Chucijev či Andrzej Wajda, ale pořád nechápu jediný důvod, proč byl takto natočen v roce 2013. Proč jenom, proč? (13.09.2015)

Nemám moc v lásce skoro nemluvné hrdiny, ale na druhou stranu mám v lásce hrdiny, kteří jsou plní zmatku a hledají své kořeny. Slečna Ledová a paní Ohnivá pátrají po zemřelých, aby samy zakusily odumření tomuto světu, jedna tak, jak je to milé Bohu, druhá tak, že Bůh bude mít možná trochu práci s její záchranou. Každopádně nás, zhýčkané diváky 21. století, donutily obě ženy se trochu zamyslet. A to se cení. Velmi cení. Stejně jako nádherně pochmurná atmosféra budovaná oprýskanými zdmi, bezútěšnou dobou 50. let, židovským hřbitovem, citově chladným klášterem a samozřejmě to vše v moderním černobílém hávu. (02.08.2014)

Ty dvě jsou tak odlišné, že je mohl dát dohromady snad jedině příbuzenský vztah. Je to sice příběh Anny / Idy, která je mladá, nezkušená a poprvé na větší cestě venku z ochranné ulity kláštera, ale popravdě ho zajímavým dělá právě její teta Wanda, což je naopak osvěžujícně netriviální figura. Art, který by klidně mohl zkusit i běžný divák... (31.03.2016)