Ida

"A potom? A potom?" Otázka, kterou by mohla Anna/Ida položit nejen sympatickému muzikantovi žijícímu jen pro ten dnešní den a prchajícímu před závazky a starostmi, ale celé současné kultuře provizoria. Tahle cesta mladé řeholnice "tam a zase zpátky" se povedla a téměř nemohu uvěřit, že film je dílem téhož režiséra, který natočil i příšerné "Moje léto lásky". (28.07.2014)

Čirá kamerová kaligrafie s podmanivě pomalým tempem, které umožňuje hlubší prožitek. Navzdory ostatním komentářům nepovažuji Idu za dílo odtažité či přehnaně artistické. Černobílé obrazy a působivé kompozice vyzařují neuvěřitelně silnou atmosféru dobových reálií, které se nemůže vyrovnat žádná klasická dobovka. Ani intimní příběh židovské jeptišky a její životem schvácené tety nepůsobí po psychologické stránce spekulativně, i když jej citově převyšuje právě vizuál (magické detaily Idiných očí) a jemný hudební podkres. Velmi se mi zamlouvala Idina návaznost na život své jediné příbuzné, ovšem Pawlikovski si připravil zcela jiný závěr - zašifrovaný a odpovídající spíše uměle vnesené tezi než doposud fungujícímu přirozenému vývoji uvnitř postavy. (13.07.2014)

Vypadá to, že Poláci jsou schopni toho, čeho už Češi dávno ne, totiž pokračovat v odkazu a duchu filmových nových vln východní Evropy (tedy své polské nové vlny a analogicky tzv. Československé nové vlny). U nás tuhle štafetu třímal naposled někdy v roce 1989 Zdeněk Tyc, když vyslal do světa Vojtěcha, řečeného sirotka (v motivu sirotka máme hned další podobnost s Idou); možná ještě Reifova Postel, která jako poslední český film soutěžila v Cannes, ale to je úplně jiný žánr), kdežto Paweł Pawlikowski za totéž dostává v roce 2014 Oskara! Pawlikowski má asi dobře nakoukané nejen polské filmy 60. let, ale třeba i snímky Evalda Schorma či Karla Kachyni (i když tady už nejde o kolektivizaci, nýbrž o ještě větší a dávnější trauma). Tvůrci tu exponují dva lidské protipóly - křesťanku Idu a komunistku Wandu (ve scenáristickém záměru polskou obdobu našeho Urválka či Vaše, tzn. zločince, institucionalizované masové vražedkyně), symbolické postavy Dobra a Zla, které se protnou v odkrývání společné bolavé minulosti a silně je spojí společně prožité trauma 2. světové války. Reakce obou je také zcela opačná. Ida se touží utvrdit ve své cestě, Wandu dobíhá svědomí. Obě se ale protínají ve svém lidství. Jako záporné postavy pak v příběhu vystupují ,,dobří polští křesťané". Tvůrci tak odvážně bourají zaběhlé normy i filmové postupy. V opisu se Ida potkává tak trochu s Hanekeho Bílou stuhou, tou snahou analyzovat zlo ukryté ve všednodennosti ,,dobrého" vesnického člověka a traumatech skrytých pod skořápkou běžného života. V českých podmínkách zdánlivě sebezničující naprostá a cílená rezignace na komerční stránku věci přivedla tvůrce Idy až k ocenění za nejlepší evropský i americký neanglicky mluvící snímek. Tohle je cesta, po které by se měl ubírat i novodobý český film. Navíc další silnou spojitostí s českou kinematografií je fakt, že jako jeden z producentů stojí za filmem právě Eric Abraham, který už předtím získal Oskara právě s klanem Svěrákovic za Kolju. PS: Osobně bych však letos dal Oskara spíše Zvjagincevovu Leviatanovi, neboť Pawlikowski skvostnou filmovou řečí totalitu popisuje, kdežto Zvjagincev proti ní skvostnou filmovou řečí aktivně bojuje... (28.02.2015)

Celou dobu mě to svou rozvleklostí sralo takovým způsobem, že se probudilo moje iracionální já a snažilo se mi rozmluvit sázku na Idu v oscarových bojích. Přesně takové artové sračičky plné utrápených pohledů totiž Akademie vždy ráda ocení a tím ještě podpoří evropské režiséry zatvrzele vzpomínající na údajně zlaté časy Bergmana a Tarkovského, aby i nadále točili pseudointelektuální bláboly, na které do kina nikdo nechodí, což vede k upevnění výsadního postavení zámořské produkce na našem trhu. Pawlikowski měl alespoň soudnost a vystačil si s velice rozumnou stopáží. (11.01.2015)

Netárrajte. Ztišená výpověď o traumatech dějin, intimní detektivka o identitě a film, který klame názvem, protože těžiště jeho síly netkví v krásných, ale pasivních očích jeptišky, nýbrž v elektrizující postavě tety Wandy (ano, to je ta postava, kterou by tu u nás nikdo nechtěl hrát a napsat, protože je komunistka a není vylíčená jako levoboček pekel). Pawlikowski na své postavy nahlíží skrze obsedantně zaranžované rámy, na nichž se potkává novovlnná nostalgie, sakrální šerosvity a místy až kaurismäkiovské tančírnové retro. Je v tom kus manýry, zároveň tím film dosahuje citelné distancovanosti, která je na jednu stranu na škodu (odtažité je to možná až příliš), na druhou stranu blahodárná (film se nepatlá v sentimentu a obhajování / souzení dějinných křivd a nadbytečném psychologizování). Ida je neobyčejně čistým a vzácně srozumitelným tvarem, který velkou část dramatu schovává za hranice toho, co je zobrazeno. Zůstává velmi komisní a příjemně zdrženlivá do posledního okamžiku. V dobrém slova smyslu "ušlechtilý" film, jakých je vždycky zapotřebí. [80%] (19.07.2014)