Ida

Většinou se to nestává, ale u tohoto snímku mě více zaujala vizuální stránka než děj. Obvykle je to příběh, který mě dostane, ale tahle černobílá kamera byla tak krásná, že jsem jenom zíral. Bohužel příběh, i když není špatný, mě tolik okouzlit nedokázal a příběh jeptišky těsně před slibem je místy celkem očekávaný. (10.04.2017)

Vyzerá to ako česká nová vlna 60. rokov, ale je to film poľský, súčasný a odohrávajúci sa v rokoch 50tych. Pawlikovsky však formou k 50.,60. rokom odkazuje aj formou, možno preto Ida nepôsobí tak naleštene. Akademická do určitej miery však je. Na krátkej ploche rieši otázky hľadania identity na jednej strane, otázky svedomia na strane druhej a otázky národnostno-historicko- politické a ďaľšie na strane tretej. Ida je taká artová jednohubka, ktorá sa celkom úspešne snaží do krátkej stopáže vopchať viacero tém. Ak nebudete očakávať intelektuálno-emocionálnu katarziu, o čo sa ani nesnaží, nemala by vás sklamať. (21.10.2014)

Převezmu kus názoru z nejmenované recenze: Kdyby byla Ida natočena někdy v 60. letech, pravděpodobně by byla zapomenuta ve vlně (Vlně) podobných snímků. Protože však vznikla dnes, odnáší si jednu cenu za druhou. Abych ovšem nepůsobil jako kritik podobných pokusů. Naopak oceňuji, když se někdo v dnešní době pokouší navázat na léta minulá za pomoci umělecké formy, která se dnes již tak těžko napodobuje. Samotná Ida (film i postava) na mě však působila natolik odcizeně, že jsem se nebyl schopný dokopat k jakýmkoli emocím. A to samé platí i o kameře. Jednotlivé záběry působily jako čirý kompoziční orgasmus, který ale v celkovém vyznění budil dojem sterility a totálního odcizení, které ve mě ovšem nezanechalo tu "správnou" filmovou depresi. 5/10 (20.01.2015)

Pawel Pawlikowski je král, a Lukasz Żal je kouzelník – tak esteticky opojný a vizuálně podmanivý majstrštyk dokáže natočit jen řemeslník, který do svýho díla z plný upřímnosti vkládá srdce, duši, a pár cákanců ejakulátu. 'Ida' je totiž jako panenská blána čistá esence vyprávění obrazem – respektive skrze výhradně statické záběry – a zkrátka vzato must see záležitost, která mohla vzniknout jedině díky fenomenální kreativní synergii mezi režisérem a kameramanem, a která formálně odkazuje a vzpomíná na středoevropskou filmovou vlnu 60. let.... Co se týká narativu a jednotlivých příběhových nuancí, snímek 'Ida' by šel definovat jako lyrické introspektivní road-movie o hledání vlastní identity ve víru tří fenoménů polské národní paměti – katolicismu, komunismu a osudu polských Židů: asketická jeptiška Ida - ztvárněna famózní Agatou Trzebuchowskou, herečkou s tím nejroztomilejším kukučem - která se pokouší odhalit minulost své rodiny, na oné osudové cestě okusuje první doušky svobody, doprovázená její cynickou a neméně extrovertní tetou Wandou (Agata Kulesza) – která je kontrastem vůči uzavřené a ostýchavé Idě, která byla celý svůj život vychovávána v klášteře, striktně učena neutuchající lásce k Bohu.... Divák zde posléze může obdivovat, v akutním případě onanovat, nad nadpozemskou krásou monochromatický černobílý palety, a zejména nekompromisní dominancí formy nad obsahem – jmenovitě dechberoucí kompoziční hrou světel a stínů, potažmo atypickým až impresionistickým rámováním mizanscény, anebo sofistikovanou tonalitou příběhové atmosféry která excelentně vystihuje náturu tehdejší doby. Což lze ostatně lehce přeložit do filmové řeči jako 80 minut instantního cinefilního rauše a vizuálního porna (!) .... Už nyní se nedočkavostí třesu, jakou filmovou delikatesu ukuchtí duo Pawlikowski/Żal příště – tři roky stará hudební epopej 'Studená válka' je prozatím jejich nejlepší a dosud nepřekonaná tvůrčí kolaborace. Oscarová výhra v kategorii cizojazyčný film je naprosto zasloužená. Polsko je jednoduše peak evropský kinematografie.... // VERDIKT: Bardzo fajny film, kurwa! // [#FILMOVKA2021🎬] (19.08.2021)

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. (13.04.2020)