Ida

Radko samozrejme preháňa, a spomínať Tarra je tak trochu ignoráciou celej kinematografie pomalého záberu a jej koreňov vo svete. No v istom zmysle má pravdu - Pawlikowski je epigón. Taký ten milý, intelektuálne založený, umelecky podložený a národne nefanaticky uvedomelý režisér, ktorý sa po rokoch vracia do vlasti, aby o nej natočil film. A ako inak, vyberie si historicky dôležitú tému, ktorú je potrebné sfilmovať, aby si Poliaci mohli vyventilovať svoje emócie neokázalým a politicky korektným spôsobom. Veď predsa prečo nie? Nuž, a tak natočí film. Samozrejme, pre pocit vysokého umenia a vyvolania asociácií s formou 50. a 60. rokov veľmi prezieravo a múdro zvolí čiernobielu. Potom si prečíta pár fotografických príručiek, kde sa dozvie, že správny, profesionálny umelecký záber nemá mať stredovú kompozíciu, a tak vo väčšine záberov umiestni postavy na stranu, alebo do dolného rohu. Samozrejme, aby nezaváňali konštruktom, priradí im význam - keď sa Ida modlí, je v dolnej časti obrazu a hľadí smerom hore. Čo ďalej? No predsa dlhé zábery. Ako sa vraví, dlhý záber - dobrý záber. To je umenie. Čím dlhšie postavy kráčajú z jednej strany na druhú, tým väčšie. Že sú prázdne, chladné a nemajú žiadnu, ani skrytú hodnotu? Na to má dobrý argument - sú civilné! To isto platí i na otázku, prečo je tak jednoduchý a nepodnetný námet rozvedený do takmer jeden a pol hodinového filmu. Záverečný symbolický obrat a návrat Idy do kláštora po konfrontácii s nemravným životom iste nie je kŕčovito umelý, je predsa zo života! Lenže na otázku, prečo je jediný zaujímavý (a brilantne herecky stvárnený) charakter vo filme, teda Wanda, tak odbitý a vytesnený, už riadnu odpoveď nemá. Po celý čas som si pokladal otázku, čo že sa skrýva za skleným pohľadom Idiných krásnych očí? Po naskočení titulkov mi to došlo a povedal som si - "Aha, tak nič." Začínam mať pocit, že poľský film už v súčasnosti prakticky nemá čo ponúknuť. Buď to, alebo mám len k tamojšej produkcii po roku 2000 averziu, čo potvrdzuje i moja nedávna neblahá skúsenosť s tematicky príbuzným Poklosie. Prvá možnosť sa mi však zdá pravdepodobnejšia. 10% (12.01.2015)

,,JSTE PODIVNÁ DVOJKA."... /// Ida Lebensteinová je židovská jeptiška, která má zjistit, že žádnej Bůh není. Nebo aspoň tak si to tvůrci představovali. Pátrání po stopách beznohejch… Téměř doslovně, páč hledání stop po židech zmizelejch během války na polským venkově je věc poměrně dramatická. Černobílej vobraz a vořezanej formát sice hezky zaváděj do 60tejch let, bohužel kolísavá intenzita příběhu mě zase vrací do typickejch festivalovejch manťáků. Linka s rodiči – VÝBORNÁ! To ostatní (ne, celej film není vo tom!) už mě moc nebere. Možná že holky víc voceněj to …, ale na mě je těch 82minut až moc. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Sedím v klášteře, mám před slibem a vobčas mě …. 2.) Nevím, ve kterým lese mám rodiče. 3.) Thx za titule ,,KenoL“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (21.10.2014)

Většinou se to nestává, ale u tohoto snímku mě více zaujala vizuální stránka než děj. Obvykle je to příběh, který mě dostane, ale tahle černobílá kamera byla tak krásná, že jsem jenom zíral. Bohužel příběh, i když není špatný, mě tolik okouzlit nedokázal a příběh jeptišky těsně před slibem je místy celkem očekávaný. (10.04.2017)

Závidím těm, kteří v tom vidí mnoho myšlenek a pocitů... :) Oceňuji pěknou kameru, postavu tety Wandy a lákavě načrtnutá témata (např. zásadní kontrast povah hlavní dvojice), z nichž ale snad žádné podle mě nebylo využito naplno. Nemám nic proti pomalému minimalistickému artu (i když přiznávám, že moje krevní skupina to zrovna není), ale Ida mi nikterak silný divácký zážitek bohužel nenabídla. 60 % (21.01.2015)

Vypadá to, že Poláci jsou schopni toho, čeho už Češi dávno ne, totiž pokračovat v odkazu a duchu filmových nových vln východní Evropy (tedy své polské nové vlny a analogicky tzv. Československé nové vlny). U nás tuhle štafetu třímal naposled někdy v roce 1989 Zdeněk Tyc, když vyslal do světa Vojtěcha, řečeného sirotka (v motivu sirotka máme hned další podobnost s Idou); možná ještě Reifova Postel, která jako poslední český film soutěžila v Cannes, ale to je úplně jiný žánr), kdežto Paweł Pawlikowski za totéž dostává v roce 2014 Oskara! Pawlikowski má asi dobře nakoukané nejen polské filmy 60. let, ale třeba i snímky Evalda Schorma či Karla Kachyni (i když tady už nejde o kolektivizaci, nýbrž o ještě větší a dávnější trauma). Tvůrci tu exponují dva lidské protipóly - křesťanku Idu a komunistku Wandu (ve scenáristickém záměru polskou obdobu našeho Urválka či Vaše, tzn. zločince, institucionalizované masové vražedkyně), symbolické postavy Dobra a Zla, které se protnou v odkrývání společné bolavé minulosti a silně je spojí společně prožité trauma 2. světové války. Reakce obou je také zcela opačná. Ida se touží utvrdit ve své cestě, Wandu dobíhá svědomí. Obě se ale protínají ve svém lidství. Jako záporné postavy pak v příběhu vystupují ,,dobří polští křesťané". Tvůrci tak odvážně bourají zaběhlé normy i filmové postupy. V opisu se Ida potkává tak trochu s Hanekeho Bílou stuhou, tou snahou analyzovat zlo ukryté ve všednodennosti ,,dobrého" vesnického člověka a traumatech skrytých pod skořápkou běžného života. V českých podmínkách zdánlivě sebezničující naprostá a cílená rezignace na komerční stránku věci přivedla tvůrce Idy až k ocenění za nejlepší evropský i americký neanglicky mluvící snímek. Tohle je cesta, po které by se měl ubírat i novodobý český film. Navíc další silnou spojitostí s českou kinematografií je fakt, že jako jeden z producentů stojí za filmem právě Eric Abraham, který už předtím získal Oskara právě s klanem Svěrákovic za Kolju. PS: Osobně bych však letos dal Oskara spíše Zvjagincevovu Leviatanovi, neboť Pawlikowski skvostnou filmovou řečí totalitu popisuje, kdežto Zvjagincev proti ní skvostnou filmovou řečí aktivně bojuje... (28.02.2015)