Ida

Pawel Pawlikowski je král, a Lukasz Żal je kouzelník – tak esteticky opojný a vizuálně podmanivý majstrštyk dokáže natočit jen řemeslník, který do svýho díla z plný upřímnosti vkládá srdce, duši, a pár cákanců ejakulátu. 'Ida' je totiž jako panenská blána čistá esence vyprávění obrazem – respektive skrze výhradně statické záběry – a zkrátka vzato must see záležitost, která mohla vzniknout jedině díky fenomenální kreativní synergii mezi režisérem a kameramanem, a která formálně odkazuje a vzpomíná na středoevropskou filmovou vlnu 60. let.... Co se týká narativu a jednotlivých příběhových nuancí, snímek 'Ida' by šel definovat jako lyrické introspektivní road-movie o hledání vlastní identity ve víru tří fenoménů polské národní paměti – katolicismu, komunismu a osudu polských Židů: asketická jeptiška Ida - ztvárněna famózní Agatou Trzebuchowskou, herečkou s tím nejroztomilejším kukučem - která se pokouší odhalit minulost své rodiny, na oné osudové cestě okusuje první doušky svobody, doprovázená její cynickou a neméně extrovertní tetou Wandou (Agata Kulesza) – která je kontrastem vůči uzavřené a ostýchavé Idě, která byla celý svůj život vychovávána v klášteře, striktně učena neutuchající lásce k Bohu.... Divák zde posléze může obdivovat, v akutním případě onanovat, nad nadpozemskou krásou monochromatický černobílý palety, a zejména nekompromisní dominancí formy nad obsahem – jmenovitě dechberoucí kompoziční hrou světel a stínů, potažmo atypickým až impresionistickým rámováním mizanscény, anebo sofistikovanou tonalitou příběhové atmosféry která excelentně vystihuje náturu tehdejší doby. Což lze ostatně lehce přeložit do filmové řeči jako 80 minut instantního cinefilního rauše a vizuálního porna (!) .... Už nyní se nedočkavostí třesu, jakou filmovou delikatesu ukuchtí duo Pawlikowski/Żal příště – tři roky stará hudební epopej 'Studená válka' je prozatím jejich nejlepší a dosud nepřekonaná tvůrčí kolaborace. Oscarová výhra v kategorii cizojazyčný film je naprosto zasloužená. Polsko je jednoduše peak evropský kinematografie.... // VERDIKT: Bardzo fajny film, kurwa! // [#FILMOVKA2021🎬] (19.08.2021)

Vypadá to, že Poláci jsou schopni toho, čeho už Češi dávno ne, totiž pokračovat v odkazu a duchu filmových nových vln východní Evropy (tedy své polské nové vlny a analogicky tzv. Československé nové vlny). U nás tuhle štafetu třímal naposled někdy v roce 1989 Zdeněk Tyc, když vyslal do světa Vojtěcha, řečeného sirotka (v motivu sirotka máme hned další podobnost s Idou); možná ještě Reifova Postel, která jako poslední český film soutěžila v Cannes, ale to je úplně jiný žánr), kdežto Paweł Pawlikowski za totéž dostává v roce 2014 Oskara! Pawlikowski má asi dobře nakoukané nejen polské filmy 60. let, ale třeba i snímky Evalda Schorma či Karla Kachyni (i když tady už nejde o kolektivizaci, nýbrž o ještě větší a dávnější trauma). Tvůrci tu exponují dva lidské protipóly - křesťanku Idu a komunistku Wandu (ve scenáristickém záměru polskou obdobu našeho Urválka či Vaše, tzn. zločince, institucionalizované masové vražedkyně), symbolické postavy Dobra a Zla, které se protnou v odkrývání společné bolavé minulosti a silně je spojí společně prožité trauma 2. světové války. Reakce obou je také zcela opačná. Ida se touží utvrdit ve své cestě, Wandu dobíhá svědomí. Obě se ale protínají ve svém lidství. Jako záporné postavy pak v příběhu vystupují ,,dobří polští křesťané". Tvůrci tak odvážně bourají zaběhlé normy i filmové postupy. V opisu se Ida potkává tak trochu s Hanekeho Bílou stuhou, tou snahou analyzovat zlo ukryté ve všednodennosti ,,dobrého" vesnického člověka a traumatech skrytých pod skořápkou běžného života. V českých podmínkách zdánlivě sebezničující naprostá a cílená rezignace na komerční stránku věci přivedla tvůrce Idy až k ocenění za nejlepší evropský i americký neanglicky mluvící snímek. Tohle je cesta, po které by se měl ubírat i novodobý český film. Navíc další silnou spojitostí s českou kinematografií je fakt, že jako jeden z producentů stojí za filmem právě Eric Abraham, který už předtím získal Oskara právě s klanem Svěrákovic za Kolju. PS: Osobně bych však letos dal Oskara spíše Zvjagincevovu Leviatanovi, neboť Pawlikowski skvostnou filmovou řečí totalitu popisuje, kdežto Zvjagincev proti ní skvostnou filmovou řečí aktivně bojuje... (28.02.2015)

Závidím těm, kteří v tom vidí mnoho myšlenek a pocitů... :) Oceňuji pěknou kameru, postavu tety Wandy a lákavě načrtnutá témata (např. zásadní kontrast povah hlavní dvojice), z nichž ale snad žádné podle mě nebylo využito naplno. Nemám nic proti pomalému minimalistickému artu (i když přiznávám, že moje krevní skupina to zrovna není), ale Ida mi nikterak silný divácký zážitek bohužel nenabídla. 60 % (21.01.2015)

Čirá kamerová kaligrafie s podmanivě pomalým tempem, které umožňuje hlubší prožitek. Navzdory ostatním komentářům nepovažuji Idu za dílo odtažité či přehnaně artistické. Černobílé obrazy a působivé kompozice vyzařují neuvěřitelně silnou atmosféru dobových reálií, které se nemůže vyrovnat žádná klasická dobovka. Ani intimní příběh židovské jeptišky a její životem schvácené tety nepůsobí po psychologické stránce spekulativně, i když jej citově převyšuje právě vizuál (magické detaily Idiných očí) a jemný hudební podkres. Velmi se mi zamlouvala Idina návaznost na život své jediné příbuzné, ovšem Pawlikovski si připravil zcela jiný závěr - zašifrovaný a odpovídající spíše uměle vnesené tezi než doposud fungujícímu přirozenému vývoji uvnitř postavy. (13.07.2014)

Případ Pawlikowského a "Idy" v praxi ukazuje platnost odvěkého pravidla, že talent bez tématu není ničím, respektive, že nejpůsobivější díla vzniknou, když se tvůrci obrátí do sebe a věnuje se osobním tématům. Pawlikowski do té doby byl solidním, ale nijak zásadním filmařem s mnohaletou kariérou v oblasti esejistických dokumentů pro BBC a v nezávislých žánrovo-festivalových kruzích. "Ida" reflektuje jeho vlastní renesanci coby člověk a tvůrce v návaznosti na tragické události v jeho rodinném životě a zjevnou bilanci jeho vlastní identity a existence coby emigranta, kterého během dospívání matka vzala z Polska do Velké Británie. Pawlikowski film koncipoval jako reflexi Polska s jeho eticky problematickou historií a křivdami na druhých, se kterými se na rozdíl od něj a jeho hrdinky země nikdy nevypořádala. Právě skrze osobní rozměr ale "Ida" nespadne do historické teze o vině, ale naopak zůstává intimním filmem o svobodě, životních rozcestích a síle osobní volby, bez ohledu na to, jak může tato volba s ohledem na škatulky vyznívat nepřípustně. Zvolená stylizace s užitím klasického formátu a černobílého obrazu je současně otevřenou poctou kinematografii v době, do níž je film zasazen, ale současně využitím tohoto existujícího výrazového slovníků k vlastním cílům (jak je vidno nejen z koncepčního významového užití statických a pohyblivých záběrů, ale také z klaustrofobního rámování, které se postupně mění na detaily v závěru filmu). Zůstává paradoxem, že Polsko si po světovém úspěchu a oscarovém vítězství přivlastnilo jako svou vizitu film o přijetí minulosti, smíření se s ní a skrze to objevení nové síly pro vlastní život, tedy věcí, které tamní společnost a vláda zásadně popírají. (13.04.2020)