Pravděpodobně ďábel

Po většinou mladí, naštvaní, znudění francouzští aktivisté chodí po různých schůzích nebo jen tak po venku a plácají vyprázdněné fráze (a úplně stejné jsou i jejich city). Chápu Bressonův záměr ukázat nespokojenou mládež mající problém se systémem, ve kterém žije (stejně tak zvolení typu narace; ne že by to byl zrovna můj šálek kávy), ale mě ty postavy tak silně iritovaly a nudily zároveň (hlavně maestro sebevrah, ten byl nejvíc, jak se lidově říká, na-přes-držku), že jsem měl až problém film vůbec dokoukat (a moc nepřidá, když se přistihnete ani ne po polovině projekce, že křičíte na tu depresivní máničku, aby se už konečně zastřelila ve spásné představě, že tím film skončí…i když podvědomě tušíte, že vaše přání nebude vyslyšeno). A klišoidní a naivní ekologický podtón se zahrabává sám pokrytectvím všech těch „osvícených“ postav. Zvolání jedné z hrdinek „Ty mě snad unudíš k slzám.“ na definici tohoto snímku sedí víc jak „prdel na hrnec“. Výsledný nevalný dojem lehce spravil pouze rozhovor s psychologem, který měl cosi do sebe. Nicméně, po pár posledních solidních fimových setkáních mě pan režisér zase zklamal a snímek Pravděpodobně ďábel (který aktuálně považuju za nejslabší Bressonův film) hodnotím pouhými 2*. „Pověz mi, koho miluji víc, Edwige nebo Albertu?“ –„ No, to by mě zajímalo.“ – „Já nevím. Rozhodni to ty.“ (19.07.2014)

Komplikovanější obsah (téma) si žádá komplikovanější formu. Bressonův předposlední film je protnut skepsí. Všudypřítomnost pekelného, všeho, co pochází od ďábla, formuje v tomto od srdce jdoucím autorském vyjádření k duchu doby vší počínání a snahy mladé (neromanitcké) revolty. Ďábel, pravděpodobně, je (byť ke své době zacílený, přesto nesporně živý) genereční film, či lépe: generační román (a chtěl bych ho číst na stránkách knihy). (12.02.2010)

Můj jedenáctý celovečerní Bresson, a zatím zřejmě ten nejslabší. Možná je to ale jenom tím, že je první, který jsem neviděl v kině Ponrepo, ale jenom na počítači (ono pouštět si Bressona na počítači je jako poslouchat operu v kravíně, jeho filmy zkrátka potřebují velké plátno a auru kinosálu). Taky mě zklamalo, že všechny dívky v tomto filmu mají tak maličké kozičky... (09.12.2018)

Jéé, Klub rváčů před třiceti lety? Jůů, Koyaanisqatsi se scénářem? Néé, to byly jen pocity z prvních třech minut, zbytek je snad nejnudnějších, co jsem v životě viděl. Jestli bylo úkolem vyvolat ve mě absolutní beznaděj, tak se to povedlo. Jen taková drobnost, jen kdyby ten její původ nebyl v beznaději prezentace sdělení filmu. Že je hlavní kluk úplně zničen společností a že teda se něco snaží dělat a tak chodí střílet pistolí do řeky nebo ležet ve spacáku, tak prosim. Ale aby prostě vždycky něco takového vyved, byl furt stejně depkózní, vyved něco jinýho, tvářil se jak socha a jeho socha kamarád se ho začal ptát na něco, co se nikdy v ději nestalo. To je ostatně furt. Lokace na sebe zásadně nenavazují, a to ani v nějakém skrytém smyslu odhaleném později. Já prostě vůbec netušil, co má tohle dílo za smysl, kde se vzalo a co kromě tvrzení, že vrátit na stromy by bylo málo, chce dávat. Jestli je nějaký žánr co potřebuje vývoj postav, tak je snad to právě čistokrevné drama. Jen jsem umíral hledáním, jestli to není vyprávěno pozpátku, přes oblouky, mosty nebo cíleně míněné bezcenné nicotné body.... (25.05.2008)

Bresson a jeho vlastní osobní příběh o mládežnické revoltě bojující proti společenskému systému, jenž má v jeho tvorbě překvapivě politické ambice o ovlivnění veřejnosti, a zároveň se ukazuje jako výzva pro ostatní. Svět, jenž stupňuje své znečištění a postupné ničení planety je nejenom výkřikem, ale taktéž i vykřičníkem, na který je potřeba neustále myslet. (11.09.2021)