Jak jsme hráli čáru

Tak po tomhle blockbusteru na dlouhou dobu končím s česko-slovenskou produkcí. Film je naprosto o ničem, snaží se o nějakou výpověd z doby za železnou oponou, nedaří se to. Nedaří se v něm totiž vůbec nic. Ať už jsou to debilní strojený předabovaný dialogy,nebo humor. Ten nehledejte, chybí. A drama? No to vůbec. Vypínal jsem to po padesáti mnutách, čekajíc, že se něco začne dít. Nezačne. Ztráta času. Herecký výkony hodný televizní inscenace z doby Nemocnice na kraji města a postavy tupý a plochý,že to ani víc nejde. Sorry pane Nvota, to si zabil. (08.07.2015)

Mám moc rád Milana Lasicu i Libuši Šafránkovou, a mám taky rád filmy s historickými náměty. Dlouho jsem se na tento film těšil (zvláště když se psalo, že jde o slovenské Pelíšky v kombinaci se slovenskou Obecnou školu) a říkal si, že nechápu, proč má film přeci jen relativní nižší hodnocení. A taky jsem si myslel, že tomu filmu jistě dám plný počet hvězdiček. Očekávání tak nakonec bylo asi přeci jen trošku vyšší, než realita. Není pochyb, že jde o pěkný snímek s řadou silných témat (šikana, zaostalý spolužák, smrt...). Jen možná jich zde je na jeden film až moc. Občas mi přišlo, že autoři nemají jasno, zda cílí na dětského nebo dospělého diváka. Pro toho dětského zde těch vážných témat bylo podle mě až moc, dospělý zas mohl někdy mít pocit, že to vyobrazení dobových reálií mohlo být přesnější. I když chápu, že tady šlo asi primárně o to ukázat pohled na tehdejší dobu očima dítěte. Na to mi zde možná ale zase chybělo trošku více humoru. Ovšem vyobrazení zla v dětském světě (šikana) zde bylo excelentní a už jenom za toto je třeba film ocenit. Stejně tak vynikající jsou všechny scény s Milanem Lasicou (a jeho závěrečná posmutnělá píseň během titulků je krásný bonus navíc). A snad už ani nikoho nepřekvapí, jak skvěle se zde s rolí pohraničníka s lidskou tváří vypořádal Ondřej Vetchý. Ještě si neodpustím komentář k určité historické nelogičnosti ve scénáři. Že do roku 1968 nebylo možné, aby se chlapec dostal za svými rodiči do Rakouska, tomu rozumím. Ale že to nešlo v období pražského jara a že to zas najednou šlo po sovětské okupaci, to mi trošku nedává logiku. (06.02.2017)

Je trochu nefér, že většině diváků automaticky naskakuje srovnání s Obecnou školou, nebo Pelíšky. Ale tvůrci si za to můžou tak trochu sami. Uvádět tento film jako komedii, je zavádějící. Vzbuzuje pak očekávání, která právě díky absenci humoru, není schopen naplnit. Není tam odlehčenost, žádné památné věty, ani absurdity, kterým by se člověk zasmál. Ve skutečnosti je to rodinné drama na pozadí historických událostí...z doby, která mě už ve filmech nebaví. Nechápu, proč se takové filmy pořád dělají. Možná je to téma filmařsky vděčné, možná je to tím, že jsou sklady přecpané rekvizitami té doby, takže je snadné a levné takový film natáčet. Jistě ale existuje nespočet zajímavějších témat, které osloví všechny generace bez toho, že by diváka nutily k melancholickému povzdechnutí. Ano, byli to hajzlové...a zdaleka se to netýká jen Rusů, nebo estébáků. Kromě tématu, mi moc nesedlo to předabování, jakkoliv to chápu. Taky bych čekal nějaké vypointování osudů některých protagonistů a samozřejmě mi připadalo jednání majora v samotném závěru, velmi diskutabilní. Ale co...podruhé už tento film neuvidím, takže je mi to vlastně jedno. (02.04.2022)

Film plný skvělých hereckých výkonů. Těžkého dětství v těžké době a komplikovaných přátelstvích a ještě komplikovanějších nepřátelstvích. Zároveň ale film, který místy nedrží pohromadě. Jakoby byl slepencem různých scén, které na sebe nijak nenavazují, jen aby byla vyplněna dějová linka ne/setkání syna s rodiči. Nelíbí se mi ta nesourodost a některé pro příběh zbytečné pasáže. Naopak se mi líbí, že občas tvůrci šli až na dřeň a nebáli se ukázat krutou realitu ve světě dětí. Ve výsledku tedy jde o lepší průměr, který zůstal jen kousek před tou čtvrtou hvězdou. Mírný palec nahoru. 70% (28.10.2017)

Skvělé herecké výkony se zde setkávají s chatrným scénářem, což ve výsledku z filmu dělá průměrný film s ústředním dětským hrdinou odehrávajícím se od prosince 1967 do srpna 1968. Škoda nedovyprávěného příběhu podivína Honzy, škoda nedotažení Černé gardy. Zdá se mi, že Jak jsme hráli čáru byl natočen jen kvůli posledním pěti minutám a z prvních devadesáti minut se vytvořila jen vata, aby film měl tu správnou stopáž. Nicméně, jak už jsem napsala, Milan Lasica a maďarsky nadávající Libuška Šafránková jsou perfektní a malý Richard Labuda mě příjemně překvapil svou přirozeností a civilním herectvím. Vánoční slohovky film skvěle uvedly a byla škoda, že v podobném duchu se film neodehrával dál. (01.06.2015)