Leviatan

Na Leviatana jsem slyšel tolik chvály, až mě napadalo, jestli si ho lidi náhodou nepletou se mnou. Když u něj milovník všeho =woody= v kině usnul, říkal jsem si "klid, Pepíku, je to jen jedna vlašťovka." Teda ne snad, že bych u filmu usnul taky, svoji jedinečnou ruskou atmosférou mě ve spolupráci s oříškovou Milkou držel úspěšně při vědomí. Ale přirovnal bych Leviatana k našlapanému týmu ruské sborné, která se sestavou připomínající All-Star team NHL sebevědomě nakráčí na olympiádu, aby pak v tichosti vypadla ve čtvrtfinále. Osud Kolji, možná odrostlého synka Svěrákova, mě nijak hluboce nezasáhnul. Asi proto, že to prostě nemohlo dopadnout jinak. Člověk si ani nemusel hrát na cinefilního chytráka, aby během první z těch několika hodin poznal, že s ruskou sviní je stejné pořízení jako s jakoukoli jinou. Plusové body ale oproti tomu nahnal Andrej Zvjagnicev za to, jak vyspěle na mě Leviatan zapůsobil po filmařské stránce. Kvalitní biják se studeným čumákem. (Challenge Tour 2015, film č.29) (27.04.2015)

(49th KVIFF) Proti Leviathanovi nemá jedinec žádnou páku. "Ty žádná práva nemáš, neměls, a nikdy mít nebudeš." V krásném přímořském prostředí severozápadního Ruska rozehrává Zvjagincev tragédii jedné rodiny a současně odhaluje nepěkný stav současné (nejen ruské) společnosti a církve. Leviatan možná člověku úplně nepohne srdcem, nenechá ho sedět v němém úžasu, ale scénář a režijní uchopení jsou tak perfekcionistické a cílevědomé, že to nejde neocenit. Některé festivalové pětihvězdy jsem dal spíš srdcem, v tomto případě je dávám spíš hlavou. Což však nijak nezpochybňuje jejich sílu. A aby nedošlo k omylu - některé sekvence Leviatana dokážou emoce vyždímat hravě. Pohled na majestátní moře, na vlny, tříštící se o rozeklané skály, do toho majestátní hudba, kdy si člověk uvědomí malost člověka a beznadějnost jeho boje s autoritou, to jsou momenty, které husí kůži vyvolají a rezonují i déle po projekci. (12.07.2014)

Atmosférické, autentické, presvedčivé... ruské. Na Leviatana by sa robila zlá paródia, lebo tvorcovia narábajú s vecami typickými pre Rusov tak svojsky, že to samo osebe pôsobí parodicky (alkohol, korupcia, byrokracia, zbrane, Lenin). Ak by som Leviatana omylom videl v noci v televízii, asi by som pri ňom vydržal do konca a nenudil sa. No Dosť by som sa čudoval, že ma to baví a na konci by som uznal, že to bolo zaujímavé, kvalitné a dobré a Lilja dole bez tomu len a len prospela (škoda, že tam nečupela ešte aspoň dve hodiny). Hlavne by som ale asi uznal, že ruské filmy ozaj, ozaj, ozaj nie sú mojou šálkou kávy. (05.01.2017)

Film s tak bezvýchodným koncem, jakých se vidí málo. Člověk proti byrokracii a zkorumpovaným úřadům a pokrytectví církve, která ještě říká těm ožebračeným, jak mají nést svůj úděl s hrdostí jako Jób (kterého bůh na výzvu ďábla připravil o všechno, aby jej otestoval, zda mu zůstane v srdci věrný). Zkrátka téma, které je nám bytostně vzdálené a neznámé a musíme za ním jezdit až do cizokrajného Ruska což :). Co je na filmu lidské a sympatické je to, že postavy jsou představeny komplexně, ne jako jednorozměrné figury, a tak hlavní hrdina Kolja není zrovna učebnicový typ filmového hrdiny, pije, občas se hádá se ženou, přesto však má v sobě kus lidskosti a schopnosti poznávat pravdu a přetvářku. Zato starosta je bezcharakterní hajzl Bobligova typu, který si dary církvi hojí své svědomí. A církev tomu všemu žehná, káže o Ježíšově pravdě, dává chléb prasatům a prasata popům. A nad tím vším je vystaven chrám boží pravdy. Jak bych si přál, aby jej Kolja po vzoru svého amerického předobrazu srovnal se zemí buldozerem, učinil konec tomu falešnému světu plnému řečí bible a řečí paragrafů formálně právního státu. A přesto všechno se v té beznaději našly i oživující střípky humoru. "Nějaké současné bys tam neměl?" - "Ještě nemáme historický odstup." (29.11.2014)

V Cannes se nedávají ceny za zásluhy a Zvjagincevův scénář si jí zaslouží. Přesně vybalancovává různé žánrové prvky, funguje jako intimní studie i ambiciózní metafora ruské reality. Postava Kolji je postavená přesně tak, aby během filmu nebudila lítost, nicméně jeho poslední slova nakonec zafungují jako připomínka nejhlubší lidské bezmoci. Leviatan je lyrický, vnímavý, vtipný, zkomponovaný s naprostou rozvahou a mistrovským citem pro každý záběr (zrcadlení úvodu a závěru, statické celky krajiny). Práce s rozpadající se architekturou je neokázalá, přitom reflektuje pozvolný hrdinův pád a okoralý systém, který automaticky chrlí paragrafy, velebná slova o pravdě a bohu, aby zakryl pokrytecké opojení mocí. Autority jsou ve skutečnosti podobné bagru, který zlovolně rozbíjí na padrť jistě prohnilý dům obyčejného člověka. Je v tom něco rusky patetického, moralistního, vzletného, krásného a zdrcujícího. A je dobré si uvědomit, že ze Zvjagincevovy strany nejde o nějaké ušlechtilé a bezvýznamné umělecké gesto, ale o odvážný čin, který zřejmě ovlivní přinejmenším jeho filmařskou kariéru v Rusku. [100%] (09.07.2014)