Whiplash

Zhlédnuto v kině. Z filmů, které šly do kina v roce 2014, je Whiplash pravděpodobně můj favorit. Možná je to tím, že jsem nečekal, jak precizní, skvělý a napínavý film se z tohoto nenápadného a malého filmu vyklube. Jak Milles Teller, kterého jsem si nezapamatoval z filmu Divergent, mě doslova donutí si zapamatovat jeho jméno tím nekompromisním výkonem, který podal. Jak budu nenávidět někoho, jako je J. K. Simmons, ale zároveň ho chápat a opravdu mu rozumět, o co se snaží. Tenhle film je možná malý, co se týče rozpočtu, ale je to perfektní ukázka toho, že někdy na penězích opravdu nezáleží. Pokud jste tento film ještě neviděli, tak přestaňte číst můj komentář a upalujte si ho pustit, věřte mi, že neprohloupíte. 100 %. (14.04.2015)

Film to ve vztahu despota-žák hrotí možná až moc, ale i tak neexistuje za poslední roky lepší ukázka toho, že talent sám od sebe nestačí. Že talent, nepřiživovaný dennodenním drilem, nezměrnou pílí, soustředěním a touhou po maximalismu, bez ohledu na překážky, je vám vlastně k ničemu. Protože jak říká J.K.Simmons „neexistujou dvě horší slova, než dobrá práce“. S „dobrou prací“ se jděte bodnout, géniové musí chtít víc. Podobné pocity jsem naposledy zažíval u filmu ´Biliárový král´(The Hustler) z roku 1961, s Paulem Newmanem, který o talentu říká to samé, ač je vlastně o úplně jiném odvětví. Tedy vyznění filmu je víceméně jasné a je jedno, jestli je o bubenících, houslistech, hráčích kulečníku, či třeba o tenistech. Ten poznatek o TALENTU je univerzální. (04.02.2015)

Asi pri žiadnych iných záverečných titulkoch sa mi nechcelo tlieskať tak naliehavo ako pri týchto. Bomba! Hoci sympatizovať tu nie je s kým a konkrétne Simmons tu stvárňuje iba o chlp menej desivú ľudskú kreatúru než Hopkins v Mlčaní jahniat. Prípadný Oscar za zvuk a strih neprekvapí, obzvlášť zvukovo niet pod slnkom vypiplanejšej hudobnej snímky. (17.02.2015)

(1001) Ačkoliv to začíná jako příběh o detailech, tak se mi zdá jako vyprávěný někým s poruchou pozornosti. Nebo já nemám ten správný druh pozornosti, požadovaný tímto filmem. Velké mínus nejspíš bude, že nemám hudební sluch a nacházím potěšení i v rozladěné hudbě, jak mi kdysi kdosi vysvětlil. Už jenom tím mi velká část obsahu rovnou uniká, možná úplně všechen obsah i s přesahem. Nebo jako kdyby film o puntíčkářích nenatočil puntíčkář a mně puntíčkáře to vytáčí z míry. Nebo jako by film o puntíčkářích natočil puntíčkář zcela puntíčkářsky a já ve skutečnosti nebyla puntíčkář a postrádala tam moment opravdového překvapení a odvahy nezabývat se trivialitami a ukazovat jen to, co je skutečně k tématu. Ale že je to režisérův první velký film, tak je možné předpokládat, že ho čas naučí vyvarovat se klišé jako je cokoliv s přítelkyní, ke které může být ambiciozní necita ambiciozně necitelný, nebo bratranci fotbalisté, kteří se mu vysmívají u rodinné večeře, kde ho nikdo nechápe. Herec, kterému očividně není devatenáct, hraje devatenáctiletého kluka. Jak mám věřit ty naivní slzy při omluvnému volání holce muži, kterému je zjevně blíž ke třiceti než ke dvaceti? Někdy na věku herce nezáleží, ale zrovna tady mi to přijde důležité. A i přese všechnu mou, téměř neutuchající, lásku pro J.K. Simmonse, je v mém vesmíru role učitele buďto rovnou špatně napsaná (A to nejspíš je, ty wtf přechody mezi vyměňováním cukrblíků s malou holčičkou v západu slunce a kundováním dvě vteřiny poté v chladné místnosti s modrými podtóny jsou na sebe naražené tak nešikovně, že se tomu nemůžu ani zasmát - a když se tak nad tím zamyslím, tak smysl pro humor tomuto filmu chybí zcela esenciálně.) a nebo jenom špatně obsazená a zahraná (Což nejspíš taky je, protože J.K. má v očích stejný výraz při obou druzích scén a jeho hlas a řeč těla vypadají jenom jako naplňování něčích pokynů, nikoliv jako památný výkon hodný oslavování. Byla jsem zmatená už při prvním sledování, protože mi to občas přišlo až moc jako parodie, aby to byla jen náhoda, a nebyla jsem si jistá, co mám doopravdy cítit. Pustila jsem si některé pasáže ze zkoušek a zejména finální konfrontace znovu a beze zvuku a z jeho tváře jsem nebyla schopna poznat, co se právě děje. Podle mě to není známka dobrého výkonu, ani dobrého vedení.) V ideálním světě a při vlastnictví stroje času by ten film natočil Steve McQueen v dobách Hladu. To byl taky debut. To by film obsahoval jenom asi šest informačních scén v souvislosti s dějem a zbytek by bylo MASO. Takový film bych mohla respektovat. (04.08.2017)

„…. a svolává hóó-chy: Hoššy, pojďte sem! Zahrajem si na čuráky, máme strupy a boláky, hola hola hej, nikdo nemeškej!“ Tady totiž, hoššy, uvidíte, že se dá natočit skvělý, působivý, rozumný a hlavně zábavný film o mrdlých artistech, aniž by tito museli bez jakéhokoliv smyslu chodit dvě hodiny před kamerou, dělat ze sebe ještě větší vyšinuté idioty, než ve skutečnosti jsou, a afektovaně mlít rádoby filosofické povrchní pouťové citáty jako v případě toho vykolejeného artového zvratku s názvem Birdman. Ten, jak ostatně soudím, musí být neprodleně zničen. Pokud navíc u tohoto zase velkohubě vrcholíte, slibuji, že na chvíli nebudete vypadat skoro vůbec jako zevní genitál, ani stádový pozér, kterými však jinak bezesporu jste. Plesám! Plesám a nadšeně tu freneticky bubnuju prsty o desku stolu a mrskám bitchem, a to si většinou místo džezu či svingu pouštím raději cirkulárku nebo plyn. Nikdy bych neřekl, že jednou vyteču z, v podstatě hudebního, filmu o pošahaném konzervatorním tympánistovi a jeho ještě pošahanějším učiteli, kteří spolu na pozadí negerských kakofonických preludií soutěží o to, kdo je větší patol. Ten králíček Duracel je sice sympaťák, ale jako herec žádná sláva, nicméně známý matador vedlejších rolí Džejkej Simons, ten je dokonale maligní a jeho strhující charisma narušeného arogantního kokota velkolepě bují celým filmem. Myslím si navíc, že frajer, který v hlasité změti dvaceti žesťů dokáže rozeznat, že to třetí pozoun zleva ve druhém taktu totálně posral, si klidně může dovolit být arogantním kokotem. Z letošních nominací na zlatého prdeláče, co jsem zhlédl, je to zatím jediný kousek, který se může nepokrytě a naprudko stydět, že se ocitl ve společnosti těch obvykle vyhajpovaných pomatených, populistických nebo kýčovitých sraček. (28.01.2015)