Whiplash

Trýznivý láskonenávistný vztah žáka, který prahne po tom být nejlepší a učitele, který prahne toho nejlepšího vychovat, takže buď oba vyhrají nebo prohrají. Brutální metodu cukru a biče neuplatňuje jen učitel v suverénně démonickém i vtipném podání J. K. Simmonse, ale i režisér na diváky, když střídá příjemné scény s těmi sakra nepříjemnými, což vrcholí v pekelném finále. Drama jako řemen. Pecka. (09.02.2015)

Když tady mezi těmi extatickými výkřiky tak osaměle rebeluju s třemi hvězdičkami, možná bych měl trochu vysvětlit proč. Whiplash je totiž bohužel jeden z těch filmů, které se tak zoufale snaží u diváka vyvolávat co nejsilnější emoce, až se přitom uchylují k těžko obhajitelné manipulaci. V případě Chazellova snímku to zdaleka není taková tragédie jako třeba u Broken Circle Breakdown, ale schválně si s odstupem všímejte všech těch scénáristických berliček, které se objevují z ničeho nic, nejsou nijak motivované a jejich jediným účelem je ještě víc vyhrotit už tak vyhrocenou situaci. Čímž se dostávám k dalšímu problému Whiplashe, totiž že není zajímavý formálně. U hudebních dramat je to častý problém a tady alespoň nutno přiznat působivé stylistické ztvárnění jednotlivých muzikálních čísel, kdy se spolu s gradací songu (bubnování) zrychluje střih, převládají detaily a tak dále. Jenže vyprávění převážně stojí na hereckých výkonech (Tellerově fyzickém, Simmonsově hlasovém), což film posouvá směrem k vypočítavým oscarovým dramatům. V dialozích je opět nepřehlédnutelný důraz na maximální přepjatost, všechno směřuje k co největšímu citovému vykolejení diváka, který v rozrušení nemá vůbec prostor všímat si, že je jím celkem nevybíravě manipulováno. Závěr filmu pak jenom potvrzuje, co jsem napsal výše - je to znovu hra na co největší okamžitý efekt, která hraničí se škemráním o potlesk vestoje. Sorry, ale tohle prostě nežeru. ________ Recenze psaná pro A2 (06.01.2015)

Zhlédnuto v kině. Z filmů, které šly do kina v roce 2014, je Whiplash pravděpodobně můj favorit. Možná je to tím, že jsem nečekal, jak precizní, skvělý a napínavý film se z tohoto nenápadného a malého filmu vyklube. Jak Milles Teller, kterého jsem si nezapamatoval z filmu Divergent, mě doslova donutí si zapamatovat jeho jméno tím nekompromisním výkonem, který podal. Jak budu nenávidět někoho, jako je J. K. Simmons, ale zároveň ho chápat a opravdu mu rozumět, o co se snaží. Tenhle film je možná malý, co se týče rozpočtu, ale je to perfektní ukázka toho, že někdy na penězích opravdu nezáleží. Pokud jste tento film ještě neviděli, tak přestaňte číst můj komentář a upalujte si ho pustit, věřte mi, že neprohloupíte. 100 %. (14.04.2015)

Můj děd, starý to notorik a promiskuita, býval za svých živých let taktéž jazzovým hudebníkem. Netuším sice, jestli kromě jiného klepal taky do bubnů, protože než jsem se stihl narodit, tak si zaklepal tak maximálně bačkorama, ale viděl jsem několik zachovalých starých fotografií, kde ve svých maskulinních dlaních pevně třímal raritní tenorový saxofon, kterého se dotýkal s grandiózní něžností, jakoby rozvážně poklepával na křehkou skořápku své rozmarné duše a pomalu prostupoval do vnitra melodicky tepajícího srdce. A zatímco nechal skrze mosazný nástroj naplno rozeznít své myšlenky, kterým dal formu podmanivých tónin, tak kolem něj rezonovala magická aura a asi čtyři spoře oděné děvky v korzetech s kozama tak velkýma, že musely mít vlastní gravitační pole. A to přitom děda vypadal jak ošklivej zoufalec, kterýho z prdele vysral Justin Bieber poté, co snědl zkaženej párek se swagem. Proto jsem se i já chtěl stát jazzovým hudebníkem, protože ženský s vámi chtěly šukat, i když jste byl odpudivý konglomerát genetických vad. Sbalit dneska babu na svoji soukromou sbírku jebáků je totiž docela fuška. Inu, jak vidíte, můj naivní dětský sen se mi nesplnil, protože jsem nebyl svými rodiči dostatečně podporován a taky jsem prachy na školu profetoval, proto jsem do jazzového světa drsných motivačních praktik nahlédl alespoň skrze tento napínavý, emocionální a nadprůměrně zahraný snímek. (10.01.2015)

Energií nadupaná (reálně hrozí křeče v nohou od nonstop podupávání si do rytmu) "bubenická Olověná vesta dle not prvního Rockyho", která však nejednou (a především zbytečně) sobě sama nesportovně podrazí nohy prvoplánově vyhrocenou emoční vykalkulovaností v chování (záměrně) nesympatických postav/dějových zvratech. A tak se na Whiplash dá aplikovat stejná otázka, kterou sami tvůrci v průběhu stopáže nepřímo divákovi pokládají: Stálo/stojí (jim) to za to? (10.01.2015)