Whiplash

Trýznivý láskonenávistný vztah žáka, který prahne po tom být nejlepší a učitele, který prahne toho nejlepšího vychovat, takže buď oba vyhrají nebo prohrají. Brutální metodu cukru a biče neuplatňuje jen učitel v suverénně démonickém i vtipném podání J. K. Simmonse, ale i režisér na diváky, když střídá příjemné scény s těmi sakra nepříjemnými, což vrcholí v pekelném finále. Drama jako řemen. Pecka. (09.02.2015)

Is there a line? Černá labuť roku 2014. V mladším hávu, s litry potu, krve a slz. A s vizuální stránkou, která svou precizností, střihem a provázaností s neutuchajícím rytmem nedá vydechnout. Každý pokus o souhru, každá chvíle, kdy tlačíte Andrewa k tomu, aby konečně zarachtal paličkami uspokojujícím způsobem, který udrží ďábla Fletchera ještě aspoň pár minut pod pokličkou - pokaždé mají za následek to samé: Zrychlený dech, zatnuté svaly, zbystřené smysly. Whiplash chytí do zubů, drtí a nepustí. A sežvýkal mě až k nejvyššímu hodnocení, protože i jen za pár let od vzniku šokujícím způsobem dozrál. Jakkoli mě v samém závěru svého času nepatrně uskřípl a chtěl jsem ještě jednu dvě minutky pro poslední nápovědu, dnes už bych na filmu neměnil vůbec nic. Jede totiž celou dobu nadoraz a v době čím dál předvídatelnějších akademických voleb či nominací zůstává dost možná poslední překvapivou volbou, která zaskočila kritickou i diváckou veřejnost příjemně nepřipravené. A teď se jdu vydýchat. S každým delším zhlédnutím mě finále víc a víc fyzicky vyčerpává, jakkoli se u něj bojím pohnout jen o píď. (10.01.2015)

"Metz nehrál falešně. To ty, Ericsone. Ale to on nevěděl. A to stačí." Mám mimořádně vyvinutý talent pro ztrácení klíčů, dezorientaci v čase a podvrtnutí kotníku na kluzké podlaze. Navíc jsem majitelem slušně vyvinutého hudebního hluchu, ale kdybych byl vlastníkem jakéhokoli smysluplného talentu, tak bych byl rád, kdyby se mne ujal někdo podobný jako dirigent Fletcher. Ten by ze mne svými metodami jistě dostal daleko víc než jen pouhé maximum. Vždyť z toho člověka stříkalo charisma na všechny strany a já se stavěl do pozoru při každém jeho zvednutí ruky. Hudební čísla mne naprosto fascinovala, sváděla mne k bubnování na imaginární bicí a kdyby se jednalo o něco méně akademičtějšího než je jazz, tak bych patrně o páté hvězdě zauvažoval. (28.07.2015)

Jeden z nejchválenějších nezávislých filmů loňského roku nezklamal. J.K. Simmons je ďábel a Miles Teller hodně slušně bubnuje a je na krev houževnatý, takže ho ani srážka s náklaďákem nezastaví. Žádné srdíčkové vztahy, žádný vysmátý happyend. Milese Tellera je teď všude plno, loni a předloni toho stihl skutečně dost a nevypadá to, že by měl v tempu polevit. Tentokrát do toho na nejprestižnější hudební škole ve Státech solidně buší; abych nemátl, tak do bubnů, protože s holkama se tak maximálně sejde na pizzu, jinak chodí s tátou do kina a skutečné přátele nemá. Má totiž paličky, bubny a činely, a to mu bohatě stačí. Dokud do zkušebny nevstoupí holohlavý J.K. Simmons (indicie, kdy hošan měl přijít v šest, ovšem začalo se až o tři hodiny později, je evidentní). Mladík bude záhy potřebovat ještě pořádný kus sebekázně, sebezapření a nervy na to ustát tlak, kdy mu další bubeníci slintají na rameno. Rány na otlačených prstech se nestačí hojit, a na to, že by se ve dveřích objevila hodná víla a přičarovala komukoliv flek v prestižním orchestru, to rozhodně nevypadá. Energický Simmons občas pronese něco lidského, někoho pochválí nebo zavzpomíná na talentovaného žáka, drtivou většinu času však kleje, kritizuje, uráží, hází předměty. Je zlý, je nesnesitelný, je manipulativní, ale vše má své „důvody“. Jazzová hudba je tu dalším hercem, zakousne se a nepustí. Výborná gradace, výborný střih, výborný souboj charakterů a téměř samozřejmost, že Simmons bude ke Zlatému glóbu brát ještě za nějaký ten měsíc Oscara. A to má debutující režisér Damien Chazelle teprve devětadvacet let. A hned do světa vyslal kus, který hravě strčí do kapsy libovolný životopis nějakého legendárního muzikanta. I když pár výtek přeci jen mám: maximální až neuvěřitelná přepjatost v dialozích je někdy spíš na škodu, scénáristé berličky bez jasné motivovanosti se také objevují, aby jen vyhrotili už tak vyhrocenou situaci (kupříkladu kam se poděla složka s notami druhého bubeníka?). Na potlesk to i tak je. Jen ne ve stoje. 80% (17.01.2015)

Archetypálně velice podobné Formanovu Amádeovi, jen v modernějším, jazzovém kabátku. Což je samozřejmě kompliment. Téma výjimečného talentu, který se tvrdě střetává s průměrností reality, a s ním spjaté arogance jeho nositele, sžíravá ctižádost, která v člověku dusí všechny jeho ostatní hodnoty a potřeby (v konečném důsledku snad i lásku)... Člověk obdivně žasne, o čem všem se dá pojednat ve filmu o bubeníkovi :) Miles Teller zvládl hlavní roli úchvatně, tělem i duší, přesto si po roce budete asi pamatovat spíš postavu tyranického mentora Fletchera v podání J. K. Simmonse, který tady předvádí "svůj rejstřík" tak, že vám z toho upadává čelist. A samozřejmě - velký respekt autoru tohohle úchvatného Malého Velkého filmu, Damienu Chazellemu. Whiplash! 90% (27.01.2015)