Nick Cave: 20 000 dní na Zemi

Ech Nicku, tohle bylo naprosto neočekávané a taky to nejhorší, co se mohlo stát, tohle byla nuda! První půlka byla skoro k nepřečkání a těch pár pěkných okamžiků (zejména ty úplně civilní chvíle), včetně strhujícího závěru (Jubilee Street) už to nezachránilo. Archiv, kde se zbožnou uctivostí a v bílých rukavičkách berou do rukou ohmatané paperbacky a fotografie a naslouchají odbornému výkladu a identifikaci; fanynky a fanoušci pod pódiem v naprostém vytržení z blízkosti jejich boha; nesmírně seriózně pojaté sezení s psychologem (nebo to snad byl novinář?). A v závěru s prostřihy do minulosti rostoucí smutek z toho, že tam kde si vystačil v minimálním složení teď potřebuje k umocnění smyčce, velkolepý orchestr a dětský sbor. Grindermana na tebe, Nicku! PS: Blixa už nám taky zatraceně sešel a koneckonců ani ta jindy tak vystajlovaná Kylie nezastře drobné vrásky v obličeji. Všichni holt stárneme a měkneme, tomu říkám resumé. Ach. (27.01.2015)

Není to stavění na piedestal, není to dokument z natáčení, není to sledování mluvících hlav. Jen Cave, jezdící svým autem a trochu nostalgicky vzpomínající na svou minulost, tahá střípky z archivu jak milé králíky ze svého feťáckého klobouku, a mezi tím dělá to, co celý život - tvoří. Protože heroin, alkohol, ženy, sláva... přes to všechno, největší drogou pro něj stejně vždy byl psací stroj, tužka, noty, klavír. Dokonalá hudba, vyvěrající z jeho démony posedlé duše a vzpomínek na životy, které prožil ve svém dětství, na cestách, i ve vlastní hlavě. Pro Caveofily orgasmus. 8/10 (02.01.2015)

Zdaleka nejde o dokument o životě a tvorbě Nicka Cavea, spíše o vyzpovídání se z myšlenek, pocitů a "mouder". Ale on prostě JE zajímavý člověk a tento film to zužitkovává. Já ho znám velmi letmo a povšechně, takže při rozhovoru s psychoterapeutem o mládí a otci jsem si přál spíše nějaká fakta a písně, kterých jsem nakonec pár (v neuspořádané formě vzpomínání na minulost / nahrávání, koncertování) dostal. (04.12.2014)

Tohle jsem si nikdy neměla pouštět, pokud jsem Cavea chtěla vidět jako dřív. Naskytnul se mi zde pohled na pozérskýho intelektuáního snoba, který nezvládá posedlost sám sebou. Můj pohled na jeho hudbu se tím samozřejmě nemění, ale ne nadarmo se říká, že by obdivovatel neměl "poznat" svého "idola". Člověk má tendence si slavné umělce idealizovat, což se mi zřejmě stalo, přestože slovo "idol" bylo použité v nadsázce. Ale prostě mi byl Cave skrze jeho hudbu sympatický, videoklipy nevyjímaje. To, co jsem viděla, můj pohled na něj jako na člověka, dost změnilo. Tak třeba ta "terapie", co v dokumentu vidíme. Taková terapie by byla s prominutím na h..., protože ten "terapeut" sebou okouzlenému Caveovi jen leze do řiti. Nijak ho nezpochybńuje, neponouká, jen se ptá a doptává na věci, na kterých je poznat, že o nich sám Cave chce mluvit (jasně, chápu, režisérský a dramaturgický záměr, ale pořád to působí strašně egocentricky, včetně způsobu, JAK to Cave vypráví) a Cave tam vypráví velmi detailně o sobě (samozřejmě), ale o věcech, které ani nejsou tolik zajímavé - možná maximálně pro opravdu šílené fanoušky, takový ten typ, co prohlásí za svatou i zem, po které modla chodí. Prostě na té terapii nic neřeší, jen se tam tak vykecává. Jeho projev je v celém dokumentu strašně arogantní, nemůžu si pomoct, ale vyvolává to ve mně automaticky antipatie.A za největší průser považuju to (když se nad tím zamýšlím, tak to jde dobře ruku v ruce s tím "full of himself" přístupem a s tím intošským pozérstvím), že filmu úplně chybí humor a nadsázka. Prostě Cave vypráví a popisuje, proč a co udělal, a kamarádi a kolegové mu nahrávají a celkově mu jdou na ruku, aby se mohl nadále opěvovat. Něco jako když sedíte v kavárně a za váma se dva pseudointelektuálové vzájemně ujištují o své výjimečnosti. Chvílema mi přišlo, že je na tom ten Cave tak, že už ani neví, jestli ten jeho projev je póza, nebo ne. A doslova mě znechutila scéna téměř na konci, kdy kouká na nějaký film se svýma synama, a všichni se smějí při stejných pasážích a pak v jednom momentu všichni najednou citují jednu větu z filmu, a pak je střih. Takže divák se má podívat, jak krásný a blízký má vztah se svou rodinou a jak jsou na jedné vlně a bla bla, přitom je vidět, že ta scéna JE stylizovaná a nahraná, jako vše ostatní zde. Prostě to není autentický. V podstatě nemám nic proti "jinak" pojatým dokumentům, ani jsem nečekala, "tradiční" pojetí, ale koukat se hodinu a půl na Caveovu "ódu na sebe", to jsem fakt nečekala. A ta hodina a půl ubíhala pomaleji, než tříapůlhodinový Ben Hur. (20.11.2020)

No áno, nie som fanúšik Nicka, v pamäti mám zopár piesní z deväťdesiatok, ktoré sa mi páčili, najmä z albumu z roku 1993 myslím (a nemyslím tie hyperslávne duety). Páčil sa mi výlet do jeho domoviny, cestovanie jeho autom, rozhovory s Winstoneom a Kylie, ale popravde o moc múdrejší po tých deväťdesiatich minútach nie som. Cave pôsobí na javisku ako zviera, v súkromí ako celkom milý sympaťák, ktorý má divoké roky dávno za sebou a rád si pozrie film s deckami s pizzou v ruke. Takže toto je asi fakt len pre hard core fanúšikov, čo o ňom vedia všetko a klasický životopisný dokument by bol pre nich nudný. Mňa by naopak zaujalo práve niečo faktografickejšie o jeho osobnosti. (22.12.2018)