Pes, který měl rád vlaky

Hrdinové – outsideři, kteří hledají a touží nalézt. Stigmata minulosti i přítomnosti však není možné smazat. Mika je bývalá trestankyně trpící chorobnou nedůvěrou k lidem, Malý strávil dětství v domově a společně s Mikou vytváří dvojici vyděděnců, bloudících a hledajících. Symbolika vlaků – stejný záběr na úvod i na konci, cyklické bloudění vlastním životem. Pes Dingo bloudící stejně jako hrdinové – na konci sblížení s Malým (naděje i přes smrt Miky). Vtipné scény z „velikého rodea“. (15.11.2005)

Mika & Malý. Téměř osudové setkání, dalo by se říci. Jenže pro ni je Malý po útěku z "vězení" jen menší zastávka na cestě směr Paříž. Pro něj ale Mika představuje femme fatale. Naléhavost a bezvýchodnost, to jsem z filmu cítil po celou stopáž. Myšlenka, že happy endem tohle rozhodně skončit nemůže, stále sílila. Přesto nebo právě proto je závěr ve své čisté jednoduchosti velmi silný. (30.12.2007)

Inspirace českou novou vlnou a přeneseně vlastně i francouzskou novou vlnou je z Paskaljevičova snímku zřetelně znát. Balkán je v jeho filmu obsažený vlastně jen ve vizuálu, který zachycuje horší čtvrti plné omšelých budov, ale jinak by se film mohl odehrávat kdekoli ve střední Evropě. Nepříjemné psychologické drama, kde tísnivý pocit vyvolává jednak bezútěšná industriální krajina, kdy se kamera s oblibou vyžívá na panoramatickém pohledu na nekonečná kolejiště plná nákladních vlaků, jednak bezperspektivní postavení obou hlavních hrdinů. Film graduje tragickým koncem. Maminka mě důkladně varovala, abych ženám nikdy nevěřil, a nedopadl jako tatínek, takže jsem se osudu Malého naštěstí v životě vyhnul... Celkový dojem: 80 %. (26.09.2009)

(KB - J) Z jugoslávských filmů, které jsem měl možnost od Gorana Paskaljeviće vidět, považuji PSA, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY za jeho nejzdařilejší. Dle mého nemá cenu řešit, že Paskaljević studoval v Praze, a tak je na jeho snímcích patrný vliv české nové vlny. Kdo chce, ten ve vyprávění o mladíkovi s vlastními touhami a potřebami, ve kterém se míchá komika s tragikou a vytváří se distance záběrováním a kontrastem mezi jednotlivými plány v mizanscéně, může spatřovat oblibu raného Formana. Kdo by chtěl zajít ještě dál, mohl by si všímat vlivu poetiky tzv. černého filmu, kdy jsou upřednostňovány místa a postavy, která pro Jugoslávii nevyznívají zrovna lichotivě. Za sebe můžu napsat, že tuto kombinaci poetik dvou národních nových vln (české a jugoslávské - černého filmu) považuji za důvod nesoudržnosti PSA, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY jako celku. V HLÍDAČI PLÁŽE V ZIMNÍM OBDOBÍ a KLAMNÉM LÉTU ´68 se vyprávění omezovalo na jednoho protagonistu a všichni okolo sloužili k dokreslení hrdinova dospívání na pozadí složitých osobních a politických vztahů. V PSOVI, KTERÝ MĚL RÁD VLAKY je ale divákova pozornost rozptylována střídáním různých hledisek, což alespoň u mě vedlo k nižší emocionální angažovanosti a tomu, že jsem byl schopný vnímat jednotlivé scény a jejich nápaditost či inscenační preciznost, ale už nikoliv celek. (27.11.2012)

Jeden z raných filmů Gorana Paskaljeviće, absolventa pražské FAMU, začíná a končí mezi vlaky, a to s tragickým koncem. Tři linie – útěk odsouzené pašeračky Miky z vagónu plných žen, její setkání s přijíždějícím „profesionálním kovbojem“ (Batou Živojinovićem), provozovatelem rodeových show se scénami z westernů, a pátrání osiřelého mladíka z venkova po svém ztraceném psovi Dingovi, jenž rád skákal a ujížděl ve vlacích – se pojí dohromady a přivádějí postavy ke krátkému a pomíjivému okamžiku přátelství, výpomoci, spolupráce i zase rozkolu, útěků, naschválů a zmizení. Nesmělý a nedospělý mladík je Mikou „pozván“, alespoň na okamžik, do dospělého světa, Kovboj uniká ze svého plahočení do eskapistických žánrových vod, kde může uplatnit svou excentričnost před zraky publika, Mika se snaží dojít ke štěstí taktéž na vlastní pěst, bez důvěry v rodiče, práci, povinnosti, zákony. Snímek ukazuje i na konci 70. let povětšinou zlomené, nešťastné, bloumající bytosti, bez zřetelného cíle (tak jako filmy černé vlny) a v rámci civilistického pojetí jej od formanovského realismu mírně odlišuje jen použití „kosmické“ (bubny, syntetizátory) hudby. (21.12.2012)