Režie:
Quentin TarantinoScénář:
Quentin TarantinoKamera:
Robert RichardsonHudba:
Ennio MorriconeHrají:
Samuel L. Jackson, Kurt Russell, Jennifer Jason Leigh, Walton Goggins, Demián Bichir, Tim Roth, Michael Madsen, Bruce Dern, James Parks, Dana Gourrier (více)VOD (4)
Obsahy(2)
Několik let po občanské válce se zasněženými kopci Wyomingu řítí dostavník. Veze se v něm John Ruth (Kurt Russell), lovec lidí, známý také jako „Kat", a Daisy Domergueová (Jennifer Jason Leigh). Jeho čeká odměna, vypsaná na její hlavu, ji soud a oprátka. Po cestě potkají dva muže – majora Marquise Warrena (Samuel L. Jackson), bývalého vojáka, ze kterého se také stal obávaný lovec lidí a Chrise Mannixe (Walton Goggins), jižanského odpadlíka, který o sobě tvrdí, že je novým šerifem ve městě, kam mají všichni namířeno. Když jim silná vichřice zabrání pokračovat v cestě, rozhodnou se hledat útočiště v dřevěnici u Minnie, která je oblíbenou zastávkou dostavníků. Ve dveřích je však nevítá majitelka, ale několik cizinců, kteří se rozhodně netváří přívětivě. Nad horským průsmykem zuří sněhová bouře a osm pocestných začíná tušit, že se do města asi nedostanou... (Forum Film CZ)
(více)Videa (28)
Recenze (2 105)
Mimo (klasicky) strašlivě přemrštěné stopáže nemám co vytknout...western jako víno! Tarantino to prostě umí (vymyslet, napsat i zrežírovat) ... Jeho tvůrčí trojjedinost není sice žádnou raritou, i dnes vzniká relativně hodně čistě autorských filmů, ale Tarantino je originální v žánrové čistotě i v tom, jak žánr variuje - kupříkladu prvek vševědoucího vypravěče či nelineárnost vyprávění se v klasickém žánru neobjevuje často... A mimochodem je osvěžující v dnešní době přehnané politické korektnosti vidět film, jako je tenhle... ()
Sranda, jako by první pořádnej letošní sníh v pražských ulicích musel počkat až na promítačku osmého Tarantina v Lucerně; když ve filmu se rozběsní taková zimní vánice. Rovnou tuhle intimní mysteriózní krvavou westernovou konverzačku řadím o level výš než Djanga. Protože je kompaktnější, ukočírovanější, nápaditější, malebnější a prostě líp funguje. Osmička (devítka) hraje nařezově, v čele Jackson s Gogginsem. Radost pohledět na každý záběr a Quentin si hraje s divákem snad víc jak kdy předtím, kolikrát jsem se musel v duchu i nahlas zasmát jaký je ten člověk hovado. A kéž bychom se taky dočkali projekce. "Na vzájemné nenávisti a nevraživosti mezi hrdiny je založena převážná většina dialogů ve filmu. Tarantino tu buduje představu Spojených států jako společenství nenávisti, podezřívavosti a podrazů." (A. Tesař) ()
"Když tě praštím loktem do ksichtu, tak to znamená - drž hubu. Rozumíš?" Tak tomuto druhu posunkové řeči rozumím i já. A já jsem se přitom nekonečném vraždění dokázal i pobavit, přestože Quentin z Tarantinova tentokrát několikrát zbaběle vykradl sám sebe. Navíc mi příliš neseděla představa černého klacku v bílé tlamičce, ale to je můj problém. Nicméně scéna s příliš dlouho se vzdávajícím zákeřným koulostřelcem se jistě stane legendární tak, jak už to u Tarantinových filmů bývá. ()
Velký tarantinovský revival a po dlouhé době film, za který by mi nebylo líto zaplatit vyšší vstupné (ještě raději bych jej ovšem dal za projekci ze 70mm kopie). Tváře známé z předchozích filmů, návrat ke komornímu „whodunit“ pojetí Gaunerů (přestože epické ustavující záběry a nápadité využívání členitosti prostoru vyniknou nejlépe na velkém plátně), odkazování k vlastnímu univerzu (tabák Red Apple), členění do kapitol (které kromě rytmizace vyprávění slouží k odtajňování nových informací a přesměrování diváckých očekávání), nechronologická organizace vyprávění (nerozbíjející film, ale přispívající k jeho celistvosti), vizuální i motivické odkazy ke spaghetti westernům (Jackson stylizovaný jako Lee Van Cleef) nebo westernům Johna Forda, stejně jako ke (slapstick) splatterům nebo Carpenterově Věci, variování vyprávěcích schémat z blaxpoitation nebo samurajských filmů, nikoli jednotlivé scény, ale skoro celý film založený na čekání (nás a postav) na to, co se stane (a když se konečně něco stane, provokativně přichází – v roadshow verzi – přestávka, po které následuje flashback s godardovským autorským komentářem) a zda se v závěru ukáže, že spolu některé postavy byly propojené i jinak než řetězem. Právě neustále oddalování akce a dialogické natahování scén akce prostých, jimž trpělivost svých diváků rád pokoušel již zmíněný Godard (viz výsostně retardační scéna z U konce s dechem s Belmondem a Sebergovou žvanícími v hotelovém pokoji), dělá z Osmi hrozných unikátní film nejen v kontextu současné hollywoodské produkce, nabízející diváckou satisfakci mnohem rychleji, ale i Tarantinovy tvorby. Sadisticky dlouhou předehrou není jen první polovina filmu. Různé zdržovací taktiky režisér uplatňuje od začátku do konce a ještě postavy nechává, aby na to provokativně upozorňovaly (Let’s slow it down). Bez ohledu na množství rozpoznaných (sebe)referencí jde o mistrně napsaný a zahraný film, v němž do sebe nakonec vše elegantně zacvakne, jen to záměrně trvá déle než by bylo třeba, a který by jen zdánlivě fungoval stejně dobře jako divadelní hra (své divadelní aranžmá si film uvědomuje a s chutí jej tematizuje). Většina postav hraje nějakou roli a film velký díl svého napětí těží z nevědomosti postav/diváka, kdo tahá za který konec provazu. Přestože prolhané svině jsou v zásadě všichni (kdo není, dlouho nepřežije), vaše sympatie se budou neustále přesouvat od jedné postavy k další podle toho, co vám o ní Tarantino prozradí. Stejně velký podíl na dynamice filmu jako minuciózní redistribuce moci (tkvící nejen v tom, kdo má v ruce nabitou zbraň, ale také v tom, kdo co ví – viz celá čtvrtá kapitola) mají rychlé dialogy, energické herectví a pohyb kamery (vedoucí naši pozornost k důležitým motivům), nasvícení, přeostřování, práce s hloubkou (výškou a šířkou) prostoru nebo střih (zohledňující, kdo se na koho a jak dívá). Osm hrozných by ještě víc než Nespoutaný Django chtělo být politickou alegorií ve stylu podvratných counterculture westernů ze 70. let, upozorňující nepříliš citlivými prostředky na paralely mezi rasismem a kapitalismem. Doslovnost ideologické roviny filmu (hlášky jako „Když mají černí strach, bílí jsou v bezpečí“, rozčlenění baru na jednotlivé americké státy) kontrastuje s mnohem jemnějšími prostředky, jimiž Tarantino vyvolává napětí, vytváří stísňující atmosféru nedůvěry a sděluje podstatné informace o tom, kdo je čí spojenec nebo nepřítel. Přesto jde o znamenitou alegorii, podávající velmi znepokojivý a ne zcela jednoznačný komentář k různému pojetí práva a spravedlnosti. Tarantino natočil extrémně nihilistický western, který zdárně vytváří ovzduší doby, ve které lidi sjednocuje hlavně nenávist vůči společnému nepříteli. Především ale oplývá vypravěčskou obratností nejlepších románů Agathy Christie. Věřím, že stejně jako ony, také Osm hrozných bude s postupem času jenom zrát. 90% Zajímavé komentáře: Arbiter, Triple H () (méně) (více)
Nebudu zastírat, měl jsem pochybnosti. Po Nespoutaném Djangovi jsem čekal něco trošku rozmáchlejšího než komorní drama s dvorními Tarantinovými herci (až na jednu výjimku, ale o té později). Jak jinak, samozřejmě jsme dostali klasický tarantinovský, tentokrát tříhodinový, westernový epos o osmi hrozných a jedné hrozné. :) Už s prvním záběrem na promrzlé koně a nahodilého klobouku veleznámého motherfuckera Samuela L. Jacksona dává mistr z videopůjčovny vědět, že jeho fetiš je neukojitelný a tak jak on snímá jednotlivé scény, zkrátka nesnímá nikdo jiný. Malinká odlišnost od předchozího filmu je, že tento kousek není tak přístupný a je pro ty ortodoxnější Quentinovy fandy a širší publikum z už trošku přestřelené stopáže odtuší (nebo by mělo odtušit), že , příznačně osmý, film pana Grindhouse není pro ně. Což bylo vidět na tvářích mnoha postarších dam na premiéře v Lucerně (vedle dvou podobných jsem dokonce seděl), které film musely vyloženě protrpět a sepsat nějaké odpudivé recenze. Samozřejmě nejsem z těch, kteří fanaticky studují každej záběr a obdivují sebemenší detail, ale žeru ho a každej novej film je jako pro mě jako svátek s příslibem toho, že starej dobrej Quentin ještě s režií zdaleka neskončil a kruh ambiciózních svéhlavých krváků není uzavřen. A proklamovaný Ennio Morricone, jež nahrával hudbu v Praze? Výborný, člověk by nepoznal rozdíl od 50kových spaghetti westernů. I tak si ale režisér připravil několik svých oblíbených songů, takže o tuto skutečnost nejsme ani tentokrát ochuzeni. Ještě se nyní navrátím k obsazení. Michael Madsen poměrně nevýrazný, Tim Roth hraje postavu úplně stejně, jako by jí hrál Chris Waltz, kterého mám asi přecijenom raději, ale Quentin potřeboval anglický přízvuk..ale proboha Tatum? Nedělal sice ostudu, ale k Tarantinovi mi vůbec nesedí a zahrál by to klidně kdokoliv jiný. Nevidím v tom přehmat, jen mě to zaskočilo, ačkoliv jsem o jeho obsazení předem věděl. A celkově? Krvavá jatka jako vždy...90%...[5.1.2016_ČSFD projekce_Lucerna] ()
Galerie (80)
Zajímavosti (71)
- Film měl být původně pokračováním westernu Nespoutaný Django (2012), které Tarantino začal psát jako román s názvem Django in White Hell. Tarantino se ale nakonec rozhodl, že místo Djanga (Jamie Foxx) dá přednost majoru Marquisovi Warrenovi (Samuel L. Jackson). (SeBig)
- Celosvětová premiéra proběhla 7. prosince 2015 v Los Angeles (Kalifornie, USA). (Varan)
Reklama