Mat i syn
Mutter und Sohn
Matka a syn
Obsahy(1)
Vážně nemocná matka pomalu umírá v péči svého dospělého syna. Kromě nich dvou není ve filmu jediný další člověk. Vzájemně se milují tak intenzivní láskou, že je až fyzicky citelná, a prožívají obavy ze vzájemné ztráty. Kromě nich je tu jen prázdný dům, ztracený v liduprázdné krajině. Okolní příroda se všemi barvami, tvary a zvuky se však zdá být plnohodnotným hrdinou filmu, zastupujíc tu symbolicky princip samotné a všudypřítomné Matky Přírody. Matka i syn s ní vedou němý, intuitivní dialog a ačkoliv je pro ně těžké se smířit s příchodem smrti, postupně pochopí, že možná je ještě naděje v dimenzích, které přesahují pozemský život člověka.
Krehký príbeh o hlbokom pute, ktoré spája matku s jej dieťaťom, sa odohráva v odľahlom vidieckom dome uprostred zelených lúk a lesov. Na tomto opustenom mieste sa mladý muž láskyplne stará o svoju umierajúcu matku. S tichou samozrejmosťou jej vracia nehu a opateru, ako keby sa staral o malé a bezvládne dieťa. Matka so synom takmer bez slov spomínajú na lepšie časy a vzájomne si dodávajú odvahu pred odlúčením, ktorého nevyhnutnosť si obaja uvedomujú. Režisér Alexander Sokurov prostredníctvom sugestívnych poetických obrazov zachytil intimitu vzťahu matky a syna i smútok zo smrti najbližšieho človeka. Pri kompozíciách širokej krajiny sa inšpiroval maliarskymi plátnami, medzi inými aj metafyzickými krajinami nemeckého romantického maliara Caspara Davida Friedricha. Spolu s pôsobivým využívaním zvukovej stopy sa mu podarilo vytvoriť elegickú meditáciu, ktorá scitlivuje zmysly diváka pre obrazy a zvuky života, prírody, medziľudských vzťahov i smrti. Na MFF Berlinale film získal Cenu ekumenickej poroty, na MFF v Moskve Zvláštnu cenu poroty, Cenu Andreja Tarkovského a Cenu FIPRESCI. Alexander Sokurov je jedným z najvýznamnejších súčasných filmárov. V roku 1995 Európska filmová akadémia zaradila Sokurova na zoznam 100 najlepších režisérov sveta. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (54)
Spousta recenzentů (i mimo čsfd) porovnává Sokurova s Tarkovským. A často mezi ně kladou romantického malíře Caspara Davida Friedricha, jako by si každý z nich vzal z něj něco. Je to zřejmě proto, že se oběma Friedrichova plátna líbí, o jejich inspiracii to ale moc neříká. Sokurovova "Matka a syn" platí přitom za exemplární případ - nejspíš jako etalon pro Tarkovského "Zrcadlo" (nebo samozřejmě naopak). Avšak zádumčivá, produševnělá, zasněná (a tudíž neostrá) krajina "Matky..." ani "Zrcadla" neodpovídají ostré a studené kresbě německého romantika. Pozn.1: Friedrichovu monografii (monos grapho) jsmem dostal před 40.lety a nedávno jsem ji předal dál, stejně tak, jak jsem ji dostal. Friedrichova malba okouzlí na první pohled, ale její kouzlo se rychle vytrácí, rozhodně rychleji než Sokorovův film. Pozn. 1: Samozřejmě se jinak dívá na film klučina a jinak člověk, jehož matce je 93 let. Pozn.2: Ještě k Friedrichovi, rozdíl mezi ním a uvedenými filmaři je především mentální povahy. Jinak se ne krajinu (třeba křídové útesy na Rujaně) dívá poutník, který sem vážil svou cestu jen proto (krajinu vyhledává člověk, = Němec) a jinak syn, který krajinou doprovází svou matku (krajina vyhledává člověka, = Rus). ()
::::::::::::::::::::::::::::::::: Tak tohle opravdu nevím, jak hodnotit. Z jistého pohledu to byla opravdu nuda, ale poetické filmy jsou spíše nudné. Záleží opravdu na úhlu pohledu. Já poetické filmy mám rád, ale tohle mě moc nevzalo. Zase když se na to dívám z jiného pohledu a úhlu - třeba jako uživatel Hirnlego, tak je to naprosto skvělý film. Fakt nevím jak todle ohodnotit, proto tenhle film zůstane ode mě "nedotčený". Co vím ale naprosto jistě je, že mě film neskutečně zaujal a už se těším, až se podívám na Otce a syna. ::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::: ()
Film jako stvořený pro milovníky krajinek, silných lidských pout a osudů. Možná vrchol možností "uměleckého" filmu, ale pro mě bohužel jen relativně krátká výprava za "velkým mistrem" Sokurovem. Přestože mé hodnocení je nízké, je způsobeno čistě subjektivním dojmem, nepřítomností výraznějšího děje a nadbytkem poetického rozjímání. Mě ty malebné záběry přišly o ničem a sledování vztahu postav jen prázdné čekání na smrt... Mé city tentokrát šli jinou cestou... Matka a syn je však také příkladnou ukázkou, jakým filmům škodí průměrování hodnocení, protože uživatelé, kteří podobný typ filmů vyhledávají budou více než spokojeni (z doslechu:)) a ti ostatní jen nechápavě kývat hlavou z prožité nudy a čekání. Já se přiznám, že tentokrát spadám do té druhé kategorie... Kolik ale uživatelů dává 4* jen kvůli poetice, kterou sami třeba ani hlouběji nechápali?(možná časem druhý pokus) ()
Malířské proti nudnému a zpomalenému - tj. velmi dobrá, téměř malující kamera je překryta až hrůzně ubíjející statičností děje, vnitřní jalovostí společných scén syna a matky. Je to jalovost, která nemá daleko k prázdnotě. Vznikají-li tady pochybnosti, není se co divit. Více pochybnosti tu vzniká o tvůrcích tohoto jinak ambiciózního projektu než o jeho divácích. Když dva dělají totéž, není to totéž. Sokurov určitě není bez talentu, otázkou je, zda to stačí na Sokurovovo používané označení pokračovatele ruské filmové školy. ()
Jediný film, který si můžete pouštět s dvojnásobnou rychlostí, aniž by jste o něco přišli! /oprava, je jich víc, včetně několika Lynchů.../ Paradoxem je, že ač působí zdlouhavě, naštěstí je hrozně krátký. Mám pocit, že se tu někdo snažil napodobit staré ruské filozofické filmy jako Stalker, ale nějak si nevšiml, že mu chybí zásadní myšlenka. Budování atmosféry? Hodně chybé, protože celý film je jen o krátkodobém zachycení vztahu matky a syna, přičemž tento vztah není nijak rozvinut. Bolestně tento film postrádá myšlenku, nebo výraznější dějotvorný prvek. Tohle by byla určitě skvělá kniha, kde by se člověk dověděl o všech myšlenkových pochodech postav - tady je to zvárněno pouhým hleděním na projíždějící vlak. Velice smutné. ()
Galerie (3)
Zajímavosti (1)
- Film měl premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě 1997. (Terva)
Reklama