Ostrov

Jeden z nejtraumatičtějších filmových zážitků vůbec. Ačkoli mě brutální vypodobnění motivů viny a trestu u Kim Ki-Duka nikdy nepřestane fascinovat, tohle musí být silná káva pro kohokoli, kdo není fanouškem torture porna. O to větší kontrast zde způsobují lyrické motivy a především metaforický způsob vyprávění, ne nepodobný Antonioniho stylu ve Zvětšenině. A ten konec, ten mi dal námět na přemýšlení na několik týdnů dopředu. Od Kima by se mohli tvůrci přeslazených korejských kýčů, které jsou tak oblíbeným cílem vysokých hodnocení na čsfd, učit. Ačkoli možná raději z "3-iron" nebo "Jaro, léto", protože další takovou morbiditu by už můj žaludek nemusel snést. (27.04.2010)

...........V paměti mi zůstala přepychová kamera spolu s poetickou hudbou. Ostatní je zcela nepochybně jen odrazem výstředního Kimova neukojeného nitra, typickým výrazem pro člověka, jenž chce šokovat za každou cenu. Jeho extrémní výraz a symbolismus sklouzává do vřelé, kýčovité podoby, jeho zfilmovaného ega. Tolika lidmi obdivovaná asijská kinematografie má ve svém jádru vždy buď skrytě nebo naturalisticky podobu brutality, násilí, přetvářky, povrchnosti, nadřazenosti muže nad ženou. (23.04.2005)

Prý poetický film? Hmm... Řekl bych, že ryba, z níž si ten dobytek zaživa ukrajoval sushi, si poetiku představovala trochu jinak. Ale zase v tom němém objíždění plovoucích chatek a rozdávání radosti osamělým a potřebným mužům svým tělem, v tom jistá poetika byla. Ano, na světě je spousta holek, které šlapou. Hee-Jin ale spíš jen šlapala vodu, aby se v životě neutopila. A její nečekaný úlovek Hyun-Shik na tom nebyl o moc líp. Opravdu kvalitně vnitřně (a taky citově) rozervaný mladý muž, řekl bych. No jo, i já se cítím poslední dobou nějak osamělý, tak jsem si koupil ve Zverimexu od šikmookého prodavače Ki-duk Kima sadu rybářských háčků a teď už jen přemýšlím, do kterého tělního otvoru si je mám strčit... Po hladině jezera plula spousta působivých obrazů, to zase jo, ale nějak se mi je nedařilo poskládat k sobě, aby to dávalo nějaký hlubší smysl. 70% (16.10.2013)

Víc než tolikrát zmiňované scény s háčky, které dobrovolně skončí tam či onde, aby byly následně vyprošťovány, což chápu, a jinak se to snad ani nedá, jako metaforu, mě zaujala scéna, kde rybář svoji zdravou rybu v návalu vzteku rozmašíruje nožem na kaši, aby se nad druhou rybou, zmrzačenou od jiného rybáře, který jí kus odřízl, ochutnal a následně hodil zpátky do vody, slitoval a dal jí "svobodu", což - a nevím, jestli režisérovi nepodsouvám něco, co tak nemyslel - vidim opět jako metaforu. Ženy, muži, lidi - potřebují dávat a přijímat bolest, aby se skrze ní dobrali lásky? (29.10.2005)

Němé, obrazové vyprávění o tvrdohlavé lásce, která povolí až když se dostane do kontrastu s brutalitou a bolestí. Přesně s touto komparací Kim Ki-duk pracuje, nejdřív jsou to pěkné obrazové scénerie a poetická atmosféra versus srací scény, pak násilí a lacinný sex versus silně emocionální pohledy touhy a nakonec nezapomenutelná scéna s rybářskými háčky, která představuje obojí zároveň. Jenže jinak není tento snímek zdaleka tak bohatý a propracovaný jako mnohem krásnější 3-iron, či Jaro, léto, podzim, zima. Těžko žádat od tak poetického a metaforickém filmu více dějě, ale ono to opravdu chtělo více /něčeho/ a nemyslím tím delší stopáž. 7/10 (07.05.2009)