Le Chat
Le chat - l'implacabile uomo di Saint Germain
The Cat
Režie:
Pierre Granier-DeferreKamera:
Walter WottitzHudba:
Philippe SardeHrají:
Jean Gabin, Simone Signoret, Harry-Max, Yves Barsacq, Annie Cordy, Carlo Nell, André Rouyer, Jacques Rispal, Georges Mansart, Nicole Desailly (více)Obsahy(2)
Předměstí Paříže, které neúprosně bourá postupující moderní výstavba. A stejně jako se rozpadají domy, rozpadají se i poslední zbytky lásky a přátelství dvou manželů, bývalých cirkusových artistů. Jejich soužití je plné schválností, krutostí a citového zraňování. Oboustranný unavující „teror“ se stupňuje a nabývá tragických rozměrů. Film Kočka režiséra Pierra Graniera-Deferra, natočený podle Georgese Simenona, je především hereckým koncertem Jeana Gabina a Simone Signoretové. Oba byli za svůj výkon oceněni na filmovém festivalu v Berlíně. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (90)
Dusivé, ako ten prach po rozbúrenom dome. Doslova psychoteror zo života dvoch starých manželov bez akejkoľvek pozostalej lásky. Od začiatku film pôsobivo buduje symboliku rútiaceho sa života v uliciach s domami na zbúranie. Samostatné nakupovanie a život v jednom dome, samostatné postele v jednej izbe, spoločný pobyt skoro bez jediného slova v konfrontácii s minulosťou cirkusových artistov. Príchod malej "kočičky" do domu sa stáva hybným momentom, ktorý na jednej strane vyvoláva konflikt, na druhej strane jedine tento konflikt umožňuje Julienovi a Clémense ešte si nejakým spôsobom spolu nahlas prehovoriť. Ďalej už sa odohráva čím ďalej, tým mrazivejší vývoj vzťahu medzi opusteným Julienom, ktorý nachádza utešenie v drobnom zvieratku a útočisku u recepčnej blízkeho hotela, a tyranizujúcej, vypočítavej Cleménse. Krásne oči útulnej kočičky, vynikajúce herecké výkony Jeana Gabina a Simone Signoretovej, dychberúca výpoveď spoločnosti a silný prežitok bez jediného hluchého miesta. Film, ktorý prináleží k tomu najlepšiemu, čo vo francúzskej kinematografii vzniklo. (100%) (52 rokov filmu za 52 týždňov) ()
Nejdusnější psychologické drama na téma "dokud nás smrt nerozdělí", jaké můžete vidět. Zapomeňte na Kdo se bojí Virginie Woolfové i na Válku Roseových, to byly jen komediální čajíčky, v porovnání s Kočkou skoro laskavé a chlácholivé. Signoretteová a Gabin hrají manžele, kteří už spolu ani nekomunikují mluveným slovem, jen popsanými lístečky, zanechávanými na strategických místech. Zpravidla na nich stojí KOČKA nebo PAPOUŠEK, jako němá připomínka domácích miláčků, kteří se nesnášeli tak, že musel být jeden pro druhého zlikvidován. A podobně je to se vztahem manželů Bouinových, plným krutého psychologického mučení. Doporučuju i Simenonovu novelu, ale až jako doplněk. Nejdřív si "vychutnejte" hroznou atmosféru tohoto filmu. Vtáhne vás do toho polozborceného domu mlčení, kde Bouinovi čekají na smrt, protože jsou oba příliš staří na to, aby odešli a začali nový život. 100% ()
Lidé dokáží bezmezně a oddaně milovat. Lidé dokáží hluboce nenávidět. Lidé dokáží ubližovat sobě samotným i svým nejbližším s nevídanou krutostí. Stárnutí není příjemná záležitost, v hloubi duše se může usazovat pocit prázdnoty, beznaděje, osamělosti, nepotřebnosti i frustrace z nenaplněnosti vlastních životů. Tyto pocity se mohou projevovat negativním způsobem k těm nejbližším. A nezadržitelně se začnou roztáčet kola destrukce jednoho vztahu. Jak symbolické, když se konec a zkáza odehrává ve smrti staré čtvrti, která musí ustoupit nové výstavbě a pokroku. Staří a smrt je nevyhnutelný osud pro lidi i domy. Spouštědlem konečné spirály vzájemné partnerské destrukce se stává malý kočičí mazlíček. Jeden ho miluje a stává se náhradou citů v bolestném procesu stárnutí a deziluze. Pro druhého se stává objektem žárlivosti, kvůli kterému mu partner odepírá jakýkoliv náznak vzájemného citu a porozumění. Žijeme spolu a zároveň žijeme sami opuštěni ve všech okamžicích. Mluvíme spolu a neříkáme si nic. Víme, co máme říkat, ale mlčíme a neslyšíme. Nechceme slyšet. Chceme větší utrpení těch druhých, abychom nevnímali svá vlastní trápení a strach z toho, co se nenávratně blíží, nebo co se může blížit. Režisér navodil ve svém díle vynikající atmosféru, která vtáhne doprostřed tohoto psychologického dramatu. Film vyniká herectvím dvou osob. První osobou je starý Julien Bouin (skvělý Jean Gabin), který si až příliš pozdě uvědomí pravou podstatu svých citů a potřeb. Druhou osobou je jeho manželka Clémence Bouin (vynikající Simone Signoret), bývalá kráska a cirkusová akrobatka s nuceně ukončenou kariérou, která touží po citech a porozumění i po pomstě a trestu. Milujeme. Nenávidíme. Bojíme se. Ubližujeme sobě. Ubližujeme svým nejbližším. Trápíme se v nedorozumění, nepochopení, strachu. Chceme být milováni, ale ve strachu ze života se bojíme otevřít a přijmout svou vlastní lásku a city. Odmítáme naplnění vlastních životů z obyčejného a plíživého pocitu strachu v naších vlastních srdcích. ()
Skvělé, až neuvěřitelné herecké výkony, jimž v podstatě není co vytknout. Gabin a Signoret jsou tak uvěřitelní a tak přirození, že prostě budete přemýšlet o tom, proč jsou na sebe lidé tak zlí. Všechno mohlo dopadnout naprosto jinak, kdyby mezi sebou lidé jen trochu více komunikovali. Ale tohle je prostě věčný problém. ()
Zcela souhlasím s Oskarem. Než jsem viděla Kočku, myslela jsem si, že v zobrazení radostí stavu manželského po x letech nikdo nepřekoná Burtona a Taylorovou ve filmové verzi Albeeho, ale Gabin a Signoretová udělali z Kdo se bojí Virginie Woolfové pohádku na dobrou noc. Realističnost příběhu bolí a prodlužuje se až k nesnesení, stejně jako čas, který oba manžele odsoudil na doživotí ve společnosti toho druhého. Ale je smrt opravdu vysvobozením? ()
Reklama