Věznice parmská

Nedivím se Truffautovi, že kritizoval jistou tendenci (neboli tzv. tradici kvality) francouzských poválečných filmů. Není asi nutné široce polemizovat o tom, natolik byla tato kritika (jistě velmi nesmlouvavá) oprávněná - a ani k tomu nemám dostatek diváckých zkušeností. Věznice parmská je pro mě ovšem tím filmem, který zřejmě musel zapadat do předmětu Truffautovy filipiky. Christian-Jaqueův snímek je jen rutinní prací, který se téměř neobtěžuje ozvláštňovat a jen otrocky (až mrtvolně) opisovat (přinejmenším tak působí) Stendhalovu předlohu. Film, jehož sledování pro mě nepředstavuje absolutně nic opojného - tady nepomůže ani filmové voyeurství. Zároveň není natolik špatná, aby ji šlo brát jako guilty pleasure. Není to vyloženě diletantský jako spíše nijaký film - což je jeho největší minus. (21.02.2013)

Brilantní adaptace Stendhalova románu o jejíž úspěch se nemalou měrou zasloužil pohledný romantický hrdina Gérard Philipe v hlavní roli. Tento propletenec osudů a lásek, plný zvratů, krásných žen, nákladných kostýmů a působivé hudby, natočený ve velkorysé výpravě, utrpěl pouze svou délkou a rozvláčným tempem. Dnešního mladého diváka zřejmě neosloví, ale pro nás pamětníky je to vzpomínka na mládí. (13.11.2015)

Takže předně (jako téměř vždy) nemám zkušenosti s literární předlohou, tudíž nemůžu srovnávat. Stopáž cca 170 minut bez větších dějových eskapád (které se objevují až velmi pozdě) je první větší překážkou na cestě k divákovi. Co se týče hlavních hrdinů, kromě Fabricia se zde snad nedá nalézt postava, které by se dalo nějak víc fandit, a po neustálých milostných úletech už publiku začne vadit i on. Film je vztahovým propletencem, který se kromě romantických pasáží snaží i o jakési historické reálie (což je fajn) a také o humor, ten však příliš nefunguje a směšně působí spíš ty scény, které tak očividně zamýšleny nebyly (nejvíc mě asi dostal plačící hrdina v kostele). Větší oživení přijde až s pučem, který byl velmi zajímavý, a také (alespoň pro mě osobně) nečekaným koncem, který zvedl můj nepříliš plnohodnotný zážitek z filmu, ale ani on nezměnil nic na faktu, že jde o průměrnou záležitost, proto tedy 3*. (23.02.2013)

Francouzi vždy považovali film za víc než zábavu a využívali ho k výchovným účelům (na rozdíl od SSSR ho však nezneužívali ideologicky). Tradice velkolepých adaptací národní klasiky se ve Francii udržela až do dneška, ale máloco překoná rozmáchlé produkce z poválečných let, které měly přinášet význačná literární díla dělnickým masám a tak je povznášet k lepším zítřkům. Ač je dramatizace provedena opravdu profesionálně (film nenudí ani vteřinu), ač se osudová postava Gérarda Philipeho procházejícího revoltující Parmou zapsala do filmových dějin, přesto došlo k podstatnému zploštění románu. Stendhal využil romantickou zápletku k psychologickému rozboru chování společnosti po napoleonských válkách. Del Dongo si prožije deziluzi napřed na bojišti, pak ve společnosti, aby tím, že mu bylo odejmuto to, co považoval za samozřejmé a nevšímal si toho - svoboda a láska - dospěl a přestal být jen hejskem, kterého obletují ženy. Jenže společnost se nemění tak rychle...Film zdůraznil romantickou linii - za vším hledej ženu - a vytvořil trochu fraškovitý svět aristokracie, ve kterém se muži chovají jako ve špatné divadelní hře, takže psychologická drobnokresba románu se vytratila a je přítomna jenom náznakově. Podobná kniha: Musset - Zpověď dítěte svého věku. (12.07.2010)

Za mřížemi pevnosti, srdce stůně, touží milovat. Láska k tobě otevírá chladný žalář. Budí cit vřelý, dosud nepoznaný. Probodli srdce naší lásky, zasadili úder tělu touhy. Náš cit je pevný, nezeslábl, jim je cizí, na obzoru pouhá jejich koketérie ryzí. Pykáme za snobský zločin intrik, parádivost, viny ostatních. "Ne, láska není hřích, hříchem je nemilovat." Štěstí hledat a vydobýt. Budu bojovat za svobodu, svobodu milovat. Modlím se, i když vím, že už tě nikdy více nespatřím. Naše cesty se musely rozejít, však srdcím nezabránilo nic se nespojit. (31.07.2015)