Brány noci

Les Portes de la Nuit je pekny film. Jo - taky ciernobiely, furt sa tam nieco hybe, kulisy su tam, a dokonca herci vedia hovorit. Akurat som riesil mensiu dilemu pocas filmu. A to konkretne pocas sledovania filmu som nevedel, co mam robit : moznost A/ ci mam aj nadalej cumiet do tej zumpy /teda paron, "filmu"/ v dobrej viere, ze predsa len najdem to hovno, ktore mi je viac sympaticke alebo menej smrdi /teda opat pardon, chcel som napisat nezabudnutelny filmovy zazitok plny skrytej symboliky/ . Alebo moznost B/ sa mam na to vysrat, vyhlasim to za chujovinu roku 1946, zavriem poklop zumpy a idem na stadion zabehat a natrhat travy zajacom. Volim za B/ a ChvalaTiglatPilesarovi ma taketo srajdy obchadzaju. 0 % (25.04.2015)

Je tam všetko, čo očakávate od poetického realizmu. Bohužiaľ tie veci, ktoré inde vnímame ako zámerný štylistický prvok subžánru, tak v Bránach noci sú myslím trochu viac preexponované a keďže sme na konci života tohto zaujímavého obdobia francúzskej kinematografie, tak ma menšia invenčnosť trochu prekvapila. Samozrejme je fajn, že sa k slovu dostala druhá svetová vojna, na druhú stranu sa z témy asi dalo vyťažiť viac. Ťažko kritizovať, keďže Brány noci vyzerajú zrejme presne tak, ako slávne režisérsko scenáristické duo zamýšľalo, v súčasnosti som už ale hereckým prejavom a dialógom na sto percent neuveril. Keďže som ostatné slávne Carneho filmy ohodnotil silnými troma, tak tu tiež nemôžem ísť vyššie. No a rozhodne sa v prípade hlavnej ženskej postavy nejednalo o najkrajšiu ženu sveta, ako viaceré postavy deklarujú, zrejme sa všetci pohybovali celý život na veľmi úzkom priestore. (10.06.2014)

Brány noci sú pohľadom na Paríž vo februári 1945, kedy síce už Francúzsko bolo oslobodené, ale vojna v Európe ešte stále prebiehala. Na oslobodenom území už prebieha normálny život. Je to svet čierneho trhu s potravinami a drevom, ale aj svet hrdinov a kolaborantov z obdobia 2. svetovej vojny. Francúzom v tomto filme vadilo, že neboli tu zobrazovaní ako národ hrdinov. Postupne vychádza najavo, kto hnutie odporu zradil a prečo. Avšak, aj keď nechtiac odhalili zradcu, ktorý chladne udával nacistom svojich kamarátov, neuvidíme v tomto filme reakciu "zub za zub" ale samotné vysporiadanie kolaboranta so svojim svedomím a životom. (11.02.2016)

Jediný fil Marcela Carné (Hôtel du Nord) se obešel bez Jacquese Préverta - scénaristy, tvůrce dialogů a textů písní. V tomto případě "Les enfants qui s'aiment" a "Les Feuilles mortes" (hudba Joseph Kosma). Prévertův scénář se zakládá na hrubém ději (franc. argument) baletu "Le Rendez-vous", "Otevřít brány noci", je zase Éluardova metafora. Je vidět, jak (po)válečné francouzské umění bylo vzájemně propojeno nejen co do umělců, ale i co do umění. A k tomu samozřejmě ještě patří zpěvák a herec (a politik) Yves Montand, na kterého se určitě s radostí dívají ženy i muži všech věkových kategorií. Melodramatický film, v němž protagonisté nejednají dle rad Osudu (Destin) a nejsou tak ve správnou dobu správném místě... pomineme-li své oko a srdce. (29.07.2014)

Vůbec nepotřebuji Gabina, Montand v roli naivního milovníka mi sedí více. A mladičký Reggiani v roli věčného zrádce je také naprosto dokonalý. Tohle je Carné, jak ho mám ráda, mírně fantaskní, se sklonem k burlesce i v těch nejdramatičtějších momentech, skvěle udržující rytmus a naznačující sociální drama. Montand i Reggiani se svých prvních velkých rolí zhostili na výbornou, nepříliš talentovaný táta velmi talentovaného Clauda mi zde nejen nevadil, ale dokonce mě jako Osud bavil. Jen Kosma se již po svých předválečných majstrštycích vydal na cestu postupného útlumu nápadů. V roli kluka se poprvé před kamerou objevil Jacques Perrin, který tímto započal kariéru umělce objevujícího se ve filmech především po boku slavnějších kolegů. (15.06.2014)