Volání netvora: Příběh života

Když se na začátku dívá Connor s matkou na starého King Konga a matka vznese hlášku "lidé zabíjejí to čemu nerozumějí" nebo něco v tom smyslu, trochu jsem se začal obávat, jestli Patrick Ness nemusel v zájmu realizace své vynikající knihy přistoupit na některé úlitby studiu. Naštěstí se to odbylo jen touto hláškou a dále byl film dosti přesnou adaptací. Aneb další příklad pravidla "nechcete-li, aby vám studio zprznilo vaši knihu, zadaptujte si ji radši sami." Hlavní a nesmírně cenná myšlenka zůstala nedotčena. Nenávist k sobě samému za myšlenky, které jsou zcela pochopitelné, a přesto je nelze vyslovit bez toho, aniž člověk vzplál hněvem sám k sobě. jak vysvětluje Netvor Connorovi: lidé potřebují milosrdné lži, ale zároveň potřebují i pravdu. Pravdu je nezbytné si uvědomovat, a přesto je občas potřebné utěšit. A přestat se trestat. Je také jednoduché soudit, když neznáme všechny okolnosti, ale věci nám tak zapadají do mnohem jednoduššího a očekávanějšího pohledu na věc. Ale pravda bývá složitější. Tři a jeden příběh, které ani pro dospělého nejsou z hlediska morálního posouzení jednoduché, slouží k tomu, aby se Connor (a divák resp. čtenář s ním) musel zamyslet nad sebou, svým vztahem k matce a svou babičkou, se kterou se zatím moc nesnese, ale kterou se musí naučit chápat. Co se týče Sigourney Weaver, ta svou postavu odvedla naprosto dokonale. Scéna, kdy se vrátí z nemocnice a vidí, co Connor provedl s jejím obývákem, ač se odehraje beze slov, je ukázkou vrcholného herectví. A představitel Connora Lewis MacDougal je dětská role hodná nejvyšší úcty. Pochopit a zahrát takhle složité pocity a situace není jednoduché ani pro dospělého, on sis tím poradil na výbornou. Někde jsem ostatně zaznamenal, že mu matka zemřela ve skutečnosti, pak tolik nepřekvapí, že dokázal to co dokázal. Ještě musím zmínit výtvarné zpracování, které je nádherné, ty malby, kterými je zpracována fantazijní část filmu, zvláště tři příběhy, mi vzaly dech. Když to porovnám s knihou, tak ta zůstane na prvním místě, ve filmu mi chybí třeba pasáže s Connorovou spolužačkou či jeho úvahami, proč se mu i učitelé vyhýbají, že by byl raději, aby ho normálně vyvolávali jako ostatní, než blahosklonné přecházení v hodinách (to ignorování se pak vlastně personifikuje v osobě šikanujícího spolužáka), a tak dále. Film je zkrátka trochu jiné médium s jinými prostředky. I tak jde o jednu z nejpodařenějších adaptací knihy vůbec. P. S. Troufnu si říct, že se film/kniha dá brát i jako zobrazení potřeby mužského vzoru v životě dítěte, kluka obzvláště. Dnešní společnost si natolik zvykla na neúplné a jiným způsobem "zkriplené" (ano, silné slovo, ale stojím si za ním) rodiny, že defekt považuje za normu, ale já jsem k tomu ještě nedospěl. Jo, a pro mě to bylo hodně osobní. (02.04.2017)

Je sice na první pohled jasné, že A Monster Calls jsou prvoplánovou záležitostí, avšak srovnám-li snímek s filmem s podobným tematickým zaměřením - "The BFG", vychází zde jako nepopiratelný vítěz právě počin Juana Antonia Bayona. A Monster Calls zaujme především atraktivním hereckým obsazením, které je rámováno krásnými animovanými vsuvkami, jež Vás bez problému vtáhnou do děje. Rovněž musím ocenit i Monstrum, kterému propůjčil svůj "démonický" hlas skvělý Liam Neeson. Až potud to tedy všechno zní jako dobře namíchaný filmový koktejl. Nicméně když vezmete v úvahu šablonovitý průběh událostí a poněkud roztahaný příběh, vznikne Vám vizuálně krásný film, který je sice lepší než Spielbergův počin "The BFG", avšak i přesto se neubráníte pocitu, že jste tohle prostě někde už mnohokrát viděli. „...and if you have to break things, then by God, you break them!“ (25.01.2017)

Takhle nějak by to asi vypadalo, kdyby matku Malého prince sklátil mozkový tumor. Za tím přeceňovaným nesympatickým Malým zmrdem by pak nenaběhla existenciálně vyhřátá liška, nýbrž heideggerovsky zpruzený strom, který by místo „Ájem Grůt“ skoro dvě hodiny otravně recitoval Pojem úzkosti, prokládaný Metaforickým úvodem do dětské psychologie pro ambiciózní popeláře, dokud by se ten hnusný asociální pazneht nenaučil mít rád Ryplyjovou. Pokud tedy nemáte gumovou páteř, abyste se mohli bez zábran kousat do prdele nudou, nebo nechodíte se sveřepě samolibým výrazem a Kierkegaardem pod paží do tlučhubovských kaváren hledat sysla blití, zabavíte se daleko lépe, když si doma najdete tu nejtvrdší zeď, budete do ní sto deset minut pateticky mlátit hlavou a pobrukovat si při tom Ó Tannenbaum. (28.01.2017)

Citovej teror, kterej ale naprosto přirozeně pramení z životního příběhu hlavních postav, spíš než aby z vás emoce ždímali samotní filmaři. Jestli "Un monstruo viene a verme" (španělština je prostě boží) v něčem exceluje, je to vykreslení vztahů mezi všemi zúčastněnými - a bud se skrze ně do příběhu položíte a objevíte v sobě duši, nebo vás to prostě mine a poznáte netvora. Ku prospěchu hraje i krásná animovaná stylizace a perfektní efekty. Mohlo to mít ale klidně ještě hodinu, aby se příběh propad víc do "hloubky" a osobitější soundtrack, byť špatnej vůbec neni. (09.02.2017)

Citová vydíračka na entou. Fantasy vizuál slouží tomu, aby se příběh přiblížil malému divákovi, ale tomu bych tento film rozhodně nepouštěl. Je to totiž dost drsné... Nepopírám, že při loučení na konci jsem nebyl naměkko. Byl, ale na druhou stranu, někdy je ten film až moc citově vydírací... Jinak 80% (18.03.2017)