Volání netvora: Příběh života

Výtvarně pozoruhodné, režijně obratné, emočně ploché... víc mě zasáhly metaforické animované vsuvky než trochu necitlivá slovní chemoterapie skutečného života. To téma je strašně závažné, ale film si jím spíš k vlastní závažnosti alibisticky pomáhá, než aby ho dokázal skutečně obsáhnout. Vyhrocené scény bohužel v něčem evokují těžkopádnost Fesserova "onkologického" dramatu Camino, byť v podstatně snesitelnějším balení. Jako další výhonek větve "realistických filmů pro děti" (řekněme společně s Pete's Dragon) rozhodně zajímavá alternativa hlavního proudu. (27.03.2017)

Když se na začátku dívá Connor s matkou na starého King Konga a matka vznese hlášku "lidé zabíjejí to čemu nerozumějí" nebo něco v tom smyslu, trochu jsem se začal obávat, jestli Patrick Ness nemusel v zájmu realizace své vynikající knihy přistoupit na některé úlitby studiu. Naštěstí se to odbylo jen touto hláškou a dále byl film dosti přesnou adaptací. Aneb další příklad pravidla "nechcete-li, aby vám studio zprznilo vaši knihu, zadaptujte si ji radši sami." Hlavní a nesmírně cenná myšlenka zůstala nedotčena. Nenávist k sobě samému za myšlenky, které jsou zcela pochopitelné, a přesto je nelze vyslovit bez toho, aniž člověk vzplál hněvem sám k sobě. jak vysvětluje Netvor Connorovi: lidé potřebují milosrdné lži, ale zároveň potřebují i pravdu. Pravdu je nezbytné si uvědomovat, a přesto je občas potřebné utěšit. A přestat se trestat. Je také jednoduché soudit, když neznáme všechny okolnosti, ale věci nám tak zapadají do mnohem jednoduššího a očekávanějšího pohledu na věc. Ale pravda bývá složitější. Tři a jeden příběh, které ani pro dospělého nejsou z hlediska morálního posouzení jednoduché, slouží k tomu, aby se Connor (a divák resp. čtenář s ním) musel zamyslet nad sebou, svým vztahem k matce a svou babičkou, se kterou se zatím moc nesnese, ale kterou se musí naučit chápat. Co se týče Sigourney Weaver, ta svou postavu odvedla naprosto dokonale. Scéna, kdy se vrátí z nemocnice a vidí, co Connor provedl s jejím obývákem, ač se odehraje beze slov, je ukázkou vrcholného herectví. A představitel Connora Lewis MacDougal je dětská role hodná nejvyšší úcty. Pochopit a zahrát takhle složité pocity a situace není jednoduché ani pro dospělého, on sis tím poradil na výbornou. Někde jsem ostatně zaznamenal, že mu matka zemřela ve skutečnosti, pak tolik nepřekvapí, že dokázal to co dokázal. Ještě musím zmínit výtvarné zpracování, které je nádherné, ty malby, kterými je zpracována fantazijní část filmu, zvláště tři příběhy, mi vzaly dech. Když to porovnám s knihou, tak ta zůstane na prvním místě, ve filmu mi chybí třeba pasáže s Connorovou spolužačkou či jeho úvahami, proč se mu i učitelé vyhýbají, že by byl raději, aby ho normálně vyvolávali jako ostatní, než blahosklonné přecházení v hodinách (to ignorování se pak vlastně personifikuje v osobě šikanujícího spolužáka), a tak dále. Film je zkrátka trochu jiné médium s jinými prostředky. I tak jde o jednu z nejpodařenějších adaptací knihy vůbec. P. S. Troufnu si říct, že se film/kniha dá brát i jako zobrazení potřeby mužského vzoru v životě dítěte, kluka obzvláště. Dnešní společnost si natolik zvykla na neúplné a jiným způsobem "zkriplené" (ano, silné slovo, ale stojím si za ním) rodiny, že defekt považuje za normu, ale já jsem k tomu ještě nedospěl. Jo, a pro mě to bylo hodně osobní. (02.04.2017)

Takhle nějak by to asi vypadalo, kdyby matku Malého prince sklátil mozkový tumor. Za tím přeceňovaným nesympatickým Malým zmrdem by pak nenaběhla existenciálně vyhřátá liška, nýbrž heideggerovsky zpruzený strom, který by místo „Ájem Grůt“ skoro dvě hodiny otravně recitoval Pojem úzkosti, prokládaný Metaforickým úvodem do dětské psychologie pro ambiciózní popeláře, dokud by se ten hnusný asociální pazneht nenaučil mít rád Ryplyjovou. Pokud tedy nemáte gumovou páteř, abyste se mohli bez zábran kousat do prdele nudou, nebo nechodíte se sveřepě samolibým výrazem a Kierkegaardem pod paží do tlučhubovských kaváren hledat sysla blití, zabavíte se daleko lépe, když si doma najdete tu nejtvrdší zeď, budete do ní sto deset minut pateticky mlátit hlavou a pobrukovat si při tom Ó Tannenbaum. (28.01.2017)

Nejsem kdovíjaký fanoušek Faunova labyrintu a několikrát jsem si na něj vzpomněl. A Monster Calls bych doporučil spíše věčným snílkům, kteří moc často rádi popouští uzdu své fantazie. Velmi se mě líbily Neesonem vyprávěné příběhy. Tady má pozornost fungovala na jedničku. Bohužel s přesunutím děje do školy nebo do Conorova osobního života, šla má soustředěnost vždy o úroveň níž. 60% (30.08.2017)

Dobrodružná fantasy? Ani náhodou! Jedná se o vcelku smutné drama, které se, navzdory názvu a prvnímu dojmu, potýká s realitou života a lidských pocitů. Byť se může zdát, že se zde divák dočká nějaké nadpřirozené podívané, ve skutečnosti ho čeká dost realistický snímek, ve kterém ony fantasy prvky slouží pouze jako taková pomocná šablona pro hlavního dětskýho protagonistu, který zde byl btw vynikající. Někomu to může připomínat del Torův Faunův labyrint, přičemž by vlastně nebyl daleko od pravdy. Kdyby se film někdy tolik netáhl a ještě víc by přitlačil s emocemi na pilu (stupeň patosu je zde totiž naštěstí malý), jednalo by se o skvělou podívanou. Pokud nemáte rádi fantasy, za prvé si mě smažte z přátel a za druhé tomu určitě šanci dejte, nedávejte na první pohled. Slabší 4* (17.07.2017)