Ai no corrida
L'Empire des sens
Korida lásky
In the Realm of the Senses
In the Realm of the Senses
Obsahy(1)
Pověstný snímek nonkonformního japonského tvůrce Nagisy Ošimy KORIDA LÁSKY patří k filmovým titulům, jež v sedmdesátých letech prolamovaly různá sexuální tabu. Avšak i z pohledu současnosti, v níž zřejmě padly téměř všechny sexuální zábrany a intimní sféra se stala veřejnou, působí Ošimovo dílo značně nekonvenčně. Tvůrce se inspiroval autentickým příběhem, jenž se odehrál v Japonsku v roce 1936 a jehož protagonistka získala mezi Japonci jistou popularitu.
Děj líčí vývoj vztahu mezi mladou ženou Sadou, která začala pracovat v jednom hostinci jako služka a která se stala milenkou majitele podniku Kičiho. Zprvu pasivní žena postupně podléhá své sexuální touze a strhává zkušeného muže svou smyslností a nenasytností. Dvojice se oddává zničující vášni a stále hlouběji propadá do jejích osidel. Stupňující se posedlost nakonec vede k tomu, že milenka muže z vášně uškrtí a po smrti mu uřízne pohlavní orgán.
Ošima se koncentruje pouze na vztah milenců, odvíjející se v typických japonských interiérech před očima služebných či přizvaných gejš. V jednotlivých epizodách jsou zachyceny různé sexuální praktiky včetně sadomasochistických. Ve snaze postihnout destruktivní hloubku pudového vztahu neváhá tvůrce sáhnout i k jednoznačně naturalistickým scénám. Snímek tak jistě naplňuje vágní definici pornografie (již jen zobrazením genitálií a různých kopulačních technik), současně však postrádá její primitivnost a samoúčelnost. V Koridě lásky je naopak přítomen ozvlášťňující prvek "estetizace", projevující se způsobem snímání a svícení i použitím hudby či kostýmů. Dílo vychází z určité japonské tradice a spojuje ji s moderní dobou. Odkazuje k různým významům a rozhodně přesahuje žánr erotického filmu. Nabízí různé úvahy o voyeurství, o lásce a smrti, o stáří i o vztahu mezi mužem a ženou.
Snímek mohl vzniknout jen díky iniciátorovi celého projektu, francouzskému producentu Anatolu Daumanovi. V Japonsku byl zakázán a jeho tvůrce byl postaven dokonce před soud. Při uvedení na berlínském festivalu byl film zabaven a s podobnými obtížemi se setkával při uvedení všude ve světě. Nagisa Ošima natočil o dva roky později podobný snímek V říši vášní, tentokrát s duchařským námětem. V roce 1997 rekonstruoval událost z roku 1936 režisér Nobuhiko Obajaši ve snímku s názvem SADA. (oficiální text distributora)
(více)Diskuze
Koridu jsem nedohlédl do konce a proč?...Protože nemám výdrž u monotónních témat, ačkoliv staré moudro praví: Wiederholung macht den Meister (neboli: opakování je matka moudrosti) a navíc je třeba uznat, že opakované epizodky filmu nebyly jako vejce vejci – a tady je třeba vyzdvihnout: účelem erotického filmu je vzrušit diváka. Většina takových filmů (včetně porna) je pro náročnějšího diváka nekoukatelná, protože svým scénářem (dialogy, scény, estetika) vykazuje nulovou kvalitu a takový divák se cítí jako by byl ve společnosti bláznů (česky říkáme: jako u blbejch na dvorku) a to jednoho nebaví ba i otravuje až uráží.
Korida měla jasně promyšlené scény se svou estetikou, která měla své kvality. Ovšem obměny v jednotlivých scénách začaly být tak podobné, že divák prostě pochopil o co tu jde a řekl si: fajn, stačilo. Myslím, že kdyby se to sestříhalo na půl hodiny, splnilo by to pro mě přesně svůj účel.
Přesto uznávám přínos tohoto filmu jednoznačně, protože jeho téma je nedílnou součástí každého člověka a je dobré vědět a vidět i to, co je jindy skryté tabu – o tom nás už přesvědčila Freudova psychoanalýza potýkající se s prudérní morálkou, která se mnohdy projevila až k psychosomatické zablokovanosti.
Pokud už tu film je a svoje kvality má, ale zároveň i svou délku pro mnohé nestravitelnou, navrhuji podávat si ho „po kapkách“ nebo po lžičkách – tedy postupně – k tomuto účelu velice vyhovuje domácí kino.
Ještě bych však dodal didaktickou poznámku na okraj, malý postřeh mužského diváka:
nevím, jaké Číňanky nebo Asiatky vůbec jako ženy jsou, ale hlavní postava Sada je hypersensitivní – jak to sama o sobě i prozradí (a je to dobrozdání jejího ošetřujícího lékaře) – je třeba k tomu říct, že spíš mám pocit, že jde o fiktivní představu ideální ženy samotného autora scénáře. Takovou hypersensitivní ženu by asi chtěl někdy zažít každý muž, pokud není frigidní (i muži bývají frigidní) – a pokud to nevěděl, tak u tohoto filmu se to právě mohl dozvědět – jaká by žena mohla k němu být.
A pro ženy: nemusíte být hypersensitivní – stačí, když to aspoň na svého milence zahrajete – je to vyznání vyznavače „subjektivního idealismu“ – není důležité jaká je skutečnost (o té se stejně nikdy nedozvíme), důležité je, jaká se nám skutečnost zdá a když na nás milenka zahraje „hezké divadlo“, hned se zdá skutečnost milejší než když nám upřímně sdělí, jak ji ten sex nebaví.
Takto mluví někdo, kdo z filmu viděl jen prvních asi 30 minut (kam tato skutečná vášeň až může zajít je mimo rámce mé úvahy.)