Obřad

Pěkná návštěva do japonské elity. Příběhem nás provází vnuk vládce rodiny. Starý muž je zatížen konvencemi, které tradice a rituály pochopitelně přinášejí.Potomci se snaží vymanit z kruhu absurdit a za cenu plnou citových zmatků, připravují novou cestu svým následovníkům. Za jeden pohled to stálo. Challenge tour 2015 (04.04.2015)

Pseudoumělecký psychoblábol nejhrubšího zrna. Sledování těchto psychicky labilních jedinců je opravdu vyčerpávající. Ve filmu se nenachází jediná postava, která by neměla být hospitalizována na uzavřeném oddělení na Húskově 2. Takemicu složil opětovně svou nervy drásající hudbu, ve které byl opravdový mistr, pokud bylo jeho záměrem, přivodit mi nervový šok. Hezké studiové scény nedokáží zakrýt špatný, nudný scénář, hrající si na víc, než skutečně je. (21.11.2012)

Pro mě bohužel zdlouhavé podobně jako třeba Kwaidan - a to u přes zjevné inspirace cinema verité. Ten japonský patos to zde prostupuje bez možnosti nádechu nad hladinou. K plusům filmu je třeba přičíst překrásnou kameru a snad i autentické (čti pod kůží) zachycení některých (zavilých) rysů asijské (Japonské) národní povahy. Scéna "pějme píseň dokola" mi z paměti jen tak nevymizí-). (22.11.2015)

(KDV) Nagisa Óšima, buřičský představitel japonské nové vlny, natočil OBŘAD krátce poté, co odešel od společnosti Šóčiku a založil nezávislou firmu, aby nebyl omezován produkčními nařízeními. Snímek, který r. 1972 získal 4 domácí ceny v hlavních kategoriích (Kinema Jumpo - film, režie, scénář, herec - Kei Sato), je dnes ve stínu následujícího Óšimova počinu, na festivalech ceněné pro/a tabu prolamující KORIDY LÁSKY. Neprávem, protože pokud lze učinit závěr z toho mála, co jsem z filmografie tvůrce viděl, jedná se o jeho nejkomplexnější počin, srovnatelný s OBČANEM KANEM (flashbacková struktura vyprávění, napadání prvků klíčových pro daný národ - americká média/japonské tradice, závěr - regres do dětských let se zásadní, ústřední postavu formující událostí). Vyprávění je chronologické, ale nelineární, protože se odvíjí ve flashbacích. Dvě roviny (současná a minulá) jsou jasně strukturované, protože pohyb vpřed v podobě road-movie v "přítomnosti" motivuje pohyb vzad (vzpomínky mapující rozpad jedné rodiny od prvních poválečných let až do r. 1971). Je nutné ale mít na paměti, že vypravěč, skrze kterého je minulost filtrována, je člověk psychicky narušený tradiční japonskou výchovou. Divák je tak nucen zasazovat si získané informace a prezentované události do nových významových rámců (kdo všechno byl přítomen hraní baseballu?). Omezenost a nespolehlivost vyprávění ovlivňuje i styl, který se vyznačuje polodetaily, popř. velkými celky bez středu v případě záběrů a hudbou odpovídající hrdinově "mentální nestabilnosti". Na díle mě tak osobně zaráží jenom to, že Óšima ještě jako recenzent (založil časopis Filmový kritik) a poté jako filmař u studia Šóčiku údajně odmítal stylizování Japonců jako obětí a užívání stereotypních psychologických modelů, čehož se zde bohužel nevyhnul. I přes toto "popření" vlastních zásad se ale nezapřel, co se týče buřičství ve vyobrazování sexu - zde konkrétně incestní vztah muže a jeho tety, popř. nabízející se queer čtení (hl. hrdina je gay, btw), kterému jsou ale více otevřeny Óšimovy snímky VESELÉ VÁNOCE, PANE LAWRENCI a POSLEDNÍ SAMURAJ (TABU). (15.05.2011)

Klasická sociálně-kritická sonda do života bohatého rodinného klanu (jehož hlavu skvěle ztvárnil Kei Sato) v poválečném Japonsku. Přes použitou retrospektivu je snímek přehledný a pozorný divák nebude mít potíže s orientací. Oshima se nesnaží skandálně rozkrývat minulost rodu, který za války v Mandžusku určitě nezůstal bez poskvrny, místo toho se zaměřuje na mladší generaci, která si hledá své místo v budoucnosti i cestu k minulosti. Přesto se nemohu zbavit pocitu samoúčelnosti určitých scén (mám pocit, že tohle se Oshimovi občas stává, může však jít o mé nepochopení), což do určité míry platí i pro poněkud teatrální vyvrcholení filmu. Velmi silné ***. Ps: Nemohl by někdo udělat něco s tím záhlavím? Duklak2 si patrně v popisu spletl snímky a nikoli, nejedná se o komedii, a to ani částečně... (22.07.2009)