Gishiki
The Ceremony
Obsahy(1)
Film o vývoji japonské společnosti. Očima mladšího syna z významné japonské rodiny sledujeme nejen rodinnou historii po dobu třiceti let, ale i historii Japonska. Nahlédneme především do tajů různých druhů obřadů jako jsou svatby, pohřby nebo výročí. (Terva)
Recenze (15)
Směsice rodinného dramatu, hodně škodolibé komedie, erotického filmu a kritiky poválečné japonské společnosti. Nagisa Óšima ukazuje, že japonské tradice jsou zastaralé, směšné a nebezpečné, protože už jednou uvrhly Japonsko do zkázy a mohou to udělat znova. Téma kritiky a iracionality japonských tradic se spolu s homosexuální fascinací, která je v Obřadu také přítomná, objevuje v Óšimově pozdějším filmu Veselé Vánoce, pane Lawrenci. V tomto případě je zdrojem kritiky kontrast západoevropské a japonské kultury za zdmi japonského zajateckého tábora. ()
(KDV) Nagisa Óšima, buřičský představitel japonské nové vlny, natočil OBŘAD krátce poté, co odešel od společnosti Šóčiku a založil nezávislou firmu, aby nebyl omezován produkčními nařízeními. Snímek, který r. 1972 získal 4 domácí ceny v hlavních kategoriích (Kinema Jumpo - film, režie, scénář, herec - Kei Sato), je dnes ve stínu následujícího Óšimova počinu, na festivalech ceněné pro/a tabu prolamující KORIDY LÁSKY. Neprávem, protože pokud lze učinit závěr z toho mála, co jsem z filmografie tvůrce viděl, jedná se o jeho nejkomplexnější počin, srovnatelný s OBČANEM KANEM (flashbacková struktura vyprávění, napadání prvků klíčových pro daný národ - americká média/japonské tradice, závěr - regres do dětských let se zásadní, ústřední postavu formující událostí). Vyprávění je chronologické, ale nelineární, protože se odvíjí ve flashbacích. Dvě roviny (současná a minulá) jsou jasně strukturované, protože pohyb vpřed v podobě road-movie v "přítomnosti" motivuje pohyb vzad (vzpomínky mapující rozpad jedné rodiny od prvních poválečných let až do r. 1971). Je nutné ale mít na paměti, že vypravěč, skrze kterého je minulost filtrována, je člověk psychicky narušený tradiční japonskou výchovou. Divák je tak nucen zasazovat si získané informace a prezentované události do nových významových rámců (kdo všechno byl přítomen hraní baseballu?). Omezenost a nespolehlivost vyprávění ovlivňuje i styl, který se vyznačuje polodetaily, popř. velkými celky bez středu v případě záběrů a hudbou odpovídající hrdinově "mentální nestabilnosti". Na díle mě tak osobně zaráží jenom to, že Óšima ještě jako recenzent (založil časopis Filmový kritik) a poté jako filmař u studia Šóčiku údajně odmítal stylizování Japonců jako obětí a užívání stereotypních psychologických modelů, čehož se zde bohužel nevyhnul. I přes toto "popření" vlastních zásad se ale nezapřel, co se týče buřičství ve vyobrazování sexu - zde konkrétně incestní vztah muže a jeho tety, popř. nabízející se queer čtení (hl. hrdina je gay, btw), kterému jsou ale více otevřeny Óšimovy snímky VESELÉ VÁNOCE, PANE LAWRENCI a POSLEDNÍ SAMURAJ (TABU). ()
Tento film mě dostal se vším, co k tomu slovu patří. Vynikající vnitřní vesmír. Obrazy plné nevyhnutelnosti, potlačovaných citů, ach. ♥♥♥ ()
Zvláštní, jak málo se v komentářích ostatních objevuje zmínka o tom, jak moc veškeré dění a dávkování informací o jednotlivých postavách určuje struktura filmu v podobě čistého střídání velkých událostí v podobě různých obřadů a z toho plynoucí takřka úplná ignorace každodenního „bezčasí“ mezi tím. O tom, co se stalo mezi jednotlivými oslavami, to, o čem se následně mezi sebou postavy baví, hádají a co je vnitřně užírá, o tom se divák dozvídá pomálu pouze z komentáře hlavního hrdiny, tedy toho již třeba Bluntmanem zmíněného „nespolehlivého“ vypravěče příběhu. Právě tohle šikovné dávkování informací bylo tím, co mě na filmu bavilo nejvíce, to množství příběhů, které jsou pouze načrtnuty a následně zmizí bez objasnění, osudy, jenž by mohly být zajímavé i sami o sobě, ale zde hrajou pouze druhé housle v pozadí a brzy jsou vyplonkovány mimo dění, jelikož nepatří mezi to důležité, co by hlavní hrdina chtěl vyprávět, přesně to mě bavilo sledovat a to jsem si užíval velice. Škoda, že samotná hlavní propojující dějová linie sklouzne časem k rušivé teatrálnosti, což mě podobně jako uživatele stuba v závěru lehce iritovalo. A mimochodem, označení komedie, proti němuž se tu mnozí ohrazují, bych se použít nebál, celá svatba bez nevěsty je komická až běda, ač je to teda humor značně zlý a potměšilý... ()
Pseudoumělecký psychoblábol nejhrubšího zrna. Sledování těchto psychicky labilních jedinců je opravdu vyčerpávající. Ve filmu se nenachází jediná postava, která by neměla být hospitalizována na uzavřeném oddělení na Húskově 2. Takemicu složil opětovně svou nervy drásající hudbu, ve které byl opravdový mistr, pokud bylo jeho záměrem, přivodit mi nervový šok. Hezké studiové scény nedokáží zakrýt špatný, nudný scénář, hrající si na víc, než skutečně je. ()
Pro Středoevropana jistě cenné i jako vhled do fungování japonské patriarchální rodiny, jinak skvělý geologický průzkum všech časových sedimentů v nitru jedné japonské osobnosti. Divák je konfrontován s veskrze osobně pojatým hledáním ztraceného času mužské postavy, jejíž retrospekce nás posouvají k cíli stejně jako shinkanseny a lodě na rovině přítomnosti. Je až dojemné sledovat pacientův diskurs - ano, pacientův, protože "vypravěčské" vzpomínání hlavního hrdiny na nás promlouvá stejně, jako pacient z psychoanalytického gauče - jenž se neustále točí kolem starých traumat, v hlubinách minulosti, stále znova pitvané a rozřezávané do nových segmentů a znova analyzované. Dojemné - vždy přesně v okamžiku, kdy zkoumá minulost, naší postavě uniká přítomnost. Pasivitu plodící paralýza minulostí je u hlavního hrdiny permanentní - je vždy nucen vyměnit uspokojení dnes za (v nejlepším případě) uspokojení nějakého problému v minulosti. (Příklad: Masuo má možnost získat objekt touhy Satsuko, namísto toho jde řešit závěť 10 let mrtvého otce; následně má možnost získat objekt své lásky Ritsuko, namísto toho řeší mrtvou matku.) ()
Klasická sociálně-kritická sonda do života bohatého rodinného klanu (jehož hlavu skvěle ztvárnil Kei Sato) v poválečném Japonsku. Přes použitou retrospektivu je snímek přehledný a pozorný divák nebude mít potíže s orientací. Oshima se nesnaží skandálně rozkrývat minulost rodu, který za války v Mandžusku určitě nezůstal bez poskvrny, místo toho se zaměřuje na mladší generaci, která si hledá své místo v budoucnosti i cestu k minulosti. Přesto se nemohu zbavit pocitu samoúčelnosti určitých scén (mám pocit, že tohle se Oshimovi občas stává, může však jít o mé nepochopení), což do určité míry platí i pro poněkud teatrální vyvrcholení filmu. Velmi silné ***. Ps: Nemohl by někdo udělat něco s tím záhlavím? Duklak2 si patrně v popisu spletl snímky a nikoli, nejedná se o komedii, a to ani částečně... ()
O zachování celistvosti rodiny........ ()
Po formální stránce nekompromisně vyprávěný příběh jednoho japonského průmyslnického rodu a snahy nejmladší generace najít si (nejen) v něm své místo. Nelineární rozkrývání vztahů všech postav klade velký nárok na divákovu pozornost a aktivitu, přitom je to však stále silně emotivní příběh. Je úžasné, jak se podařilo nechat gradovat některé scény, aby se posléze ukázalo, že daný díl skládanky si divák nezasadil na správné místo v časovém toku a až zpětně se tak částečně osvětluje chování a rozpoložení postav. Přitom je ovšem mnohé z motivace chování mladých hrdinů, hledajících marně cestu z okovů tradice, mnohoznačné a typicky japonsky záhadné. Výborná je práce kamery, často zabírající detaily a polodetaily a nechávající nás tak jen tušit, co přesně se odehrává, dokud střih či pomalé švenkování neobjasní kontext dané scény. A závěr je opravdu dechberoucí. Ale kdo toto zařadil mezi komedie, nemohl být soudný člověk... ()
Aby bylo jasno, rozhodně nezpochybňuji, že "Obřad" je výborný film (co do své struktury, stylizace obrazů, hloubky svého tématu, kdy organicky provazuje soukromé s politickým), na mě však na té nejjednodušší rovině téměř vůbec nezafungoval. Dlouho mně to, co jsem sledoval bylo lhostejno, exotičnost tohohle snímku mě extrémně vyčerpávala (což je uznávám mea culpa, nikoliv nedostatek filmu). Nalomit můj nezájem dokázala až závěrečná půlhodinka (svatební obřad excelentní), a to je prostě málo na to, abych nešetřil hvězdičkami! ___ Asi to není moc dobrá aluze, ale v něčem mně "Obřad" připomněl Festen Thomase Vinterberga, kde taktéž rodinné setkání sehrálo roli katalyzátoru, probudilo staré křivdy a traumata a vyústilo v tragédii. 60% ()
Pro mě bohužel zdlouhavé podobně jako třeba Kwaidan - a to u přes zjevné inspirace cinema verité. Ten japonský patos to zde prostupuje bez možnosti nádechu nad hladinou. K plusům filmu je třeba přičíst překrásnou kameru a snad i autentické (čti pod kůží) zachycení některých (zavilých) rysů asijské (Japonské) národní povahy. Scéna "pějme píseň dokola" mi z paměti jen tak nevymizí-). ()
Pěkná návštěva do japonské elity. Příběhem nás provází vnuk vládce rodiny. Starý muž je zatížen konvencemi, které tradice a rituály pochopitelně přinášejí.Potomci se snaží vymanit z kruhu absurdit a za cenu plnou citových zmatků, připravují novou cestu svým následovníkům. Za jeden pohled to stálo. Challenge tour 2015 ()
Snímok je tvorený zväčša predlhými flashbackmi, rôznymi obradmi a častým spevom. Má veľmi pomalé, skoro až statické tempo a slabý nosný príbeh. Bohužiaľ, ale aj vďaka dlhej stopáži to celé dokopy nudilo. ()
Nová dezorientovaná generace se nedokáže osvobodit od dědictví minulosti. Je pokračovatelem starých hříchů, trpí traumaty svých rodičů, které v sobě kumuluje (incesty, vraždy, sebevraždy), zůstává uzavřena v minulosti. Rodina slouží z hlediska narace jako rozcestník mikropříběhů rodinných členů, model odhalování tajemství minulosti v rámci rodu použil například Bergman ve filmu Fanny a Alexander. Vyprávění je budováno množstvím retrospektiv, návratů. Nagisa Óšima prostřednictvím komplikovaného syžetu s mnoha postavami a spletitými vztahy postupně rozkrývá příbuzenské vazby a historický kontext válkou proměněné japonské společnosti, kdy nedostatek mužů legitimizoval třídně nerovné svazky a adopce dětí v rámci příbuzenstva za účelem zachování rodu. Obřad je jednak rámcovým motivem odkazujícím na rodinná setkání při různých rituálních příležitostech, jednak narážka na samurajské seppuku jako konečné řešení bezvýchodné situace. Portrét rodu tak tvoří paralelu k rozkladu společnost po druhé světové válce, borcení starých hodnot, porušování společenských tabu. Pohled do historie odkrývá odvrácenou tvář staré japonské rodiny. Óšima zavrhuje sentiment a stereotypní psychologické modely, podvrací tradiční žánr melodramatu a japonskou stylizaci scény. Místo dojímání se nad hříchy minulosti používá satirický humor. Využívá svobody vlastní nezávislé produkční společnosti a zařazuje odvážné erotické scény. Překračování tabu ve vyobrazení sexu plně zhodnotí o pět let později v alegorické Koridě lásky. ()
Uvedeno ve Filmovém klubu Alfa Sokolov v sezoně 1976/1977. ()