Diary of a Shinjuku Thief
Režie:
Nagisa ÓšimaRecenze (3)
Film Diary of The Shinjuku Thief je směsicí teatrálních a dokumentaristických přístupů, s godardovským využitím titulků, ovšem snad ještě neuchopitelnější než i ty nejanarchističtější Godardovy kousky. Plno sugestivních scén, množství citací a aluzí (hlavní inspirací byl zjevně Jean Genet), nechybí velmi zábavné pasáže, ale klíč k celému snímku mi po prvním shlédnutí zatím chybí. ()
Nagisa Óšima spolu se scénáristou a budoucím členem japonské rudé armády Masaem Adačim spáchali Deníkem zloděje ze Šindžuku téměř teroristický útok na diváka. Film sice spojuje příběh Umeko a Birdeyho, dvou mladých lidí, kteří kradou po obchodech a potulují se ulicemi nočního Tokia, ale tato silně levicová a revoluční výpověď o vztahu muže a ženy v bouřlivém globálním světě je natolik dekonstruována sama sebou, že de facto ztrácí smysl a zůstává jen chaos. Odvážnost snímku je nutné ocenit, ale jinak je pro mne jen slepou uličkou. - - - S těmi aluzemi má mimochodem seeker23 pravdu, hlavní hrdina si např. v baru prozpěvuje ústřední melodii z tehdy populární béčkové jakuza série o vězení Abaširi a ve filmu se objevují nejrůznější citace levicových umělců a teoretiků. (Dosledováno po jednom marném pokusu a jednom celodenním utrpení.) ()
Extrémně poťouchlý a zuřivě experimentující Oshima - asi jediný jeho srovnatelně divný film (přičemž se musí nechat, že snad nikdy nic konformního nenatočil) je 3 Ressurrected Drunkards. Důležitým tématem je (nikoli kritická) relativizace vztahů, a to včetně vztahu jednotlivce a celku(!) a snad i místa a doby(!!). Pomocí odkazů na čas v různých částech světa (připomínajících zběsilé dění r.68), či zmíněných aluzí, citátů a různých narážek, se daří navodit vědomí uhánějícího světa a nicotnosti věcí zdánlivě podstatných (a vice versa) a navíc jej zasadit do dobového kontextu. Luxusní je scéna, ve které Oshimova herecká garda debatuje sexualitu, kde Fumio Watanabe je za Fumia Watanabeho, Rokko Toura za Rokka Touru atd. ()