Koyaanisqatsi

Toto dokumentární dílo, které už ve svém názvu kóduje jakési poselství, by mohlo být a priori snadno vnímáno jako do jisté míry manipulativní ‚‚nejasná zpráva o konci světa‘‘. V průběhu celého filmu je divákovi odprezentován nespočet obrazových podnětů podkreslených hudbou s nádechem osudovosti. Po hodině a půl tedy divák může být více či méně nenápadně dotlačen do určitého stavu úzkosti, k sebezpytujícímu zamyšlení nad sebou a zbytkem světa. Leckterý odolnější jedinec však může mít tendence nad filmem rovnou zlomit hůl a odsoudit ho coby prvoplánový, napravitelsky-apokalyptický snímek se spoustou nudných a až depresivně zdlouhavých záběrů, útočících na lidské svědomí. Zpočátku rušivá repetitivnost a stejnost některých záběrů dává divákovi nezvykle mnoho prostoru k zamyšlení a ne každý má na to dostatek odhodlání a trpělivosti. Také v porovnání s ‚‚mladší sestřenicí‘‘ filmu Barakou se Koyaanisqatsi může zdát šedivější, jednotvárnější a (co si budeme povídat) zkrátka nudnější. Je ale potřeba si uvědomit, že každý z dokumentů je o něčem jiném, poukazuje na jiný aspekt života na zemi a není tak moc objektivně možné je vůči sobě měřit. Koyaanisqatsi má stejně jako Baraka spoustu barev, jen je aranžuje do obrazů v jiném stylu, který samozřejmě nemusí vyhovovat každému a mnohdy zobrazuje věci, které bychom radši neviděli vůbec. Divák je tak zahnán do kouta, a byť jsou scény industriální a demoliční balancovány výjevy nejrůznějších přírodních krás a fantastických výsledků lidské práce, může mu po zhlédnutí zůstat pocit viny a neurčitého nařčení. Dle mého názoru má ale ona ‚‚prvoplánovitost‘‘ v dokumentu své místo. Velmi si cením nadčasovosti snímku, a ačkoliv mi během sledování hlavou prošlo hned několik stanovisek, výsledným dojmem z filmu nebylo vzteklé zavržení, ani neutuchající provinilost či touha zachránit svět, nýbrž podnět k širšímu náhledu i na obyčejné každodenní objekty a rutinní činnosti, kterých se den co den účastníme. (23.11.2014)

Možná jsem úplně mimo, ale já Koyaanisqatsi chápu trochu jinak než většina uživatelů. Godfrey Reggio nic nekritizuje, jen to "zdokumentovává" stav světa jeho očima a nechává, ať se každý zamyslí nad obrazy po svém. Svými obrazy se náš svět snaží definovat a zjednodušit do fungujících obrazů. Mě osobně teda první půl hodina prakticky minula (což zpětně chápu), ale zbytek mi to výrazně vynahradil. Je škoda, že Phillip Glass musí v silnějších momentech sahat po "Pruit Igoe & Prophecies"+"Koyaanisqtais", protože jinak je jeho hudba spíše takové pozadí, nic extrémně depresivně/emočně působivého (přitom ho mám hrozně rád!). Líbí se mi však Reggiova myšlenka nejdříve diváka nechat sledovat obrazy se zvukem, aby mu následně byl podtext prozrazen (závěrečné vysvětlení pojmu). Pro mě to je hodně zajímavý okamžik, kdy své pocity z dokumentu a cítění obrazů srovnám s úmyslem autora... Obrazy, které se mi nejvíce líbily: odraz přírody v zrcadle/skle budov civilizace, kontrast příroda moderní město, srovnání velkoměsta s plošnými spoji a počítačovými procesory (úžasný nápad a taková podobnost), Reggio fascinace pohybem a dopravou, ostrý kontrast klidné přírody žijící vedle uspěchané civilizace... Oproti některým si myslím, že poselství filmu bude aktuální dokud bude lidstvo existovat... Při sledování to není tak působivé, jako při zpětném zamyšlení, takže slabší 4* a chuť na zopakování. PS: ta inspiraci Rona Fricke v Barace právě tímto filmem je velmi citelná... PPS: mám dojem, že obrazy bez hudby není tolik funkční, jako hudba bez obrazů.... (12.03.2010)

„Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi…“ Toto zaříkávadlo mě hned v úvodu snímku uvedlo do hypnotického stavu a já téměř devadesát minut sledoval jako u vytržení sled nádherných obrázků ve spojení se skvělou hudbou Philipa Glasse. Tímto bych chtěl poděkovat Projektu 100, že uvedl tento film znovu na plátna kin, protože mám takové tušení, že v televizi (nebo nedej bože na počítači) bych si tento snímek tak neužil a rozhodně bych nehodnotil tak vysoko… (28.02.2014)

Díky za filmy jako je tento. Přijde mi to jako přímý předchůdce Baraky. Stejná temata, stejné kapitoly, stejný kameraman. Sice se jedná film pro masy nestravitelný, ale o to naléhavější. Jednou se film stane svědectvím o tom jak současné a předešlé generace znásilňují tuto plantetu, a kam až jsou ve své bezohlednosti schopni zajít,to už ale bude stejně pozdě. (27.11.2004)

Nedá sa od toho odtrhnúť zrak. ... umelecký dokument , ktorý servíruje svet v pôsobivých obrazoch, kapitoly pozemského života v nových významoch, pozoruhodných súvislostiach. Najviac si ma podmanili- "nebeská" časť, lietadlová scéna, demolačná scéna (budovy obraciace sa na prach), úchvatné zábery najrôznejšej strojovej výroby, svetelná game nočných mrakodrapov...... Koyaanisqatsi by som si s chuťou zopakovala- nie preto, na čo poukazuje, čo hodnotí, ale čisto len kvôli Reggiovmu vizuálnemu umeniu a monumentálnej atmosfére. Pravda, v niektorých momentoch sa dostavil pocit prehnanosti hudobného sprievodu- napr. pohľady na hustú elektrifikáciu v lone odmietavej prírody- párkrát je zbytočne apokalyptický. (Sila je v obrazoch a také motívy ju udúpajú, až predkladané významy môžu pôsobiť tak nejak falošne...) Na záver vyzdvihnem fantastický strih, často extrémne prekvapivý. 80% (23.04.2008)