Krásná hašteřilka

Fascinující studie vztahu malíře a jeho modelky, který přesahuje svět umění a zasahuje soukromé životy obou (a naopak). Zmíněný vztah prochází velmi dynamickým a přitom logickým vývojem, počínaje až panicky nesmělým črtáním tělesných rysů nahé modelky malířovým škrábajícím perem – v nejerotičtější scéně, kterou jsem v poslední době viděl, a zároveň předčasném vrcholu filmu. Ten ani při čtyřech hodinách sice opravdu nenudí, na druhou stranu přidaná hodnota nastavovaných minut se postupně snižuje. Na rozdíl od CELINY A JULIE film nepřekvapuje (v mezích zvolené „hry“) až do konce; poslední hodina už jenom potvrzuje a dohrává od jisté doby zřejmé „pointy“ ústředního vztahu. Nemluvě o zjevení postavy sestry mladého malíře, která do filmu vnáší až nemístnou dějovost a konkrétnost, poměrně typický jev pro celý evropský art-film posledních dvou dekád. Nicméně opět nemůžu nevzpomenout Rivettovu práci se scénou: malířův ateliér je úžasně plastický „svět ve světě“, kde všechno – obrazy postavené čelem ke zdi, schody do převlékárny, otisk ženského chodidla i tvůrcova oblíbená kočka – má svoje místo. (25.09.2006)

Ocenění: MFF v Cannes ´91 (Francie): - Velká cena poroty. Cena Ecumenické poroty. - Nominace na hlavní cenu festivalu Zlatou palmu. Los Angeles Film Critics Association Awards ´91: Cena Asociace losangeleských filmových kritiků za nejlepší cizojazyčný film. César Awards ´92 (Francie): Nominace na ceny pro nejlepšího herce (Michel Piccoli), pro nejlepší herečku (Emmanuelle Béart), pro nejlepší herečku ve vedlejší roli (Jane Birkin), pro nejlepšího režiséra (Jacques Rivette) a za nejlepší film. French Syndicate of Cinema Critics ´92: Cena francouzské filmové kritiky za nejlepší film. (31.03.2013)

Francouzský režisér Jacques Rivette využil plátna kin jako malířská plátna. Jeho snímky jsou vysoce výtvarně stylizované a více než filmy připomínají právě oživlé obrazy. Právě tak je Krásná hašteřilka skutečně výtvarnou reminiscencí, okořeněnou možností vidět ve skoro každém záběru z tvůrčí práce i nahé ženské tělo, různě "modelované" pro potřeby malíře. Pro běžné komerční diváky nutno ale říci, že celý snímek se řadí mezi tzv. umělecké filmy, trvá 219 minut, a i když zde máme nahotinky, nejde o žádnou velkou erotiku, a když, tak skrytou pod povrchem malířské vášně a tvůrčího zaujetí. Druhé varování pro komerční diváky - film nemá děj, resp. žádný někam jdoucí a vyvíjející se příběh, jde spíše o hloubkovou sondu... Mladý malíř se svou dívkou navštíví slavného malíře nyní na odpočinku, který jim ukáže svůj nikdy dokončený obraz - Krásnou hašteřilku. Modelem mu byla jeho současná žena. Mladík malíře přemluví, aby mu modelem seděla jeho dívka... V hlavních rolích Michel Piccoli, Jane Birkin, Emmanuelle Béart a Marianne Denicourt, nutno ještě dodat, že snímek získal Hlavní cenu na festivalu v Cannes 1991. Film vychází - vzhledem ke své délce - na dvou discích. Po nepřeskočitelném minutovém logu Zóny a AeroFilms, inspirovaném obrazově zmiňovaným filmem, naskočí prosté menu. Bonusy prvního disku tvoří pouhý trailer (1:02) a 4stránkový text o režisérovi. Samotný film je v obrazovém formátu 4:3, barevně velmi dobře vyvážený, velmi solidní je i originální francouzský zvuk v DD 2.0. K dispozici jsou české titulky. Samotný film obsahuje předěl v podobě titulku Pětiminutová přestávka před další pózou, stejně tak je snímek rozdělen i pro potřeby DVD. Na druhém disku již nejsou žádné bonusy, jen druhá část filmu, trvající hodinu a 39 minut. S těmi bonusy je to škoda - zahraniční vydání nabízejí rozhovor s režisérem, kde vysvětluje rozdíly mezi dvěma verzemi svého snímku (v České televizi se promítala kratší, jen dvouhodinová verze), jsou zde i rozhovory se spoluscenáristy. Avšak každý bonus by bylo prý nutné koupit zvlášť a vydání by se tak neúměrně prodražilo. Prvních 333 kupujících ještě zdarma dostalo disk třetí - s režisérovým filmem z roku 2003 Příběh Marie a Juliena (ten trvá jenom 144 minut Smile). Hrají zde Emmanuelle Béart, Jerzy Radziwilowicz či Anne Brochet, a jde o příběh lásky hodináře a dívky Marie, vyprávěný však mírně surrealistickými postupy a opět s výtvarnou dikcí. Film je v širokoúhlém anamorfním formátu 1,85:1, v občas poněkud tmavém provedení obrazu, se zvukem francouzským v DD 2.0, ale i v mixu do DD 5.1, s českými titulky. Zvuk mi přišel trochu slabý, a to i v šestikanálové verzi. Jako bonus se nabízí trailer (1:24) bez titulků. Pokud máte špatně nastavený kontrast na televizi, mohou vám v menu splývat bílé položky hlavního s temněji, ale bílým pozadím. (09.08.2019)

Dávám pět hvězd, nerad, ale nemohu jinak - i když Jane Birkinová mu dává jen jeden křížek. Alespoň za to skřípající redispero bych měl dát jednu dolů. La belle Noiseuse není ve Francii obecně známým pojmem (Balzakovu povídku "Le chef-d'oeuvre inconnu" četla jen Marianne, která ji nakonec prožije na vlastní kůži). Malíř Bernard Dufour, ve filmu Frenhofer (kongeniální Michel Piccoli) skrývá svůj poslední obraz za zdí, protože věří v pravdu umění, a jak zpívá Karel Kryl: "... pravdy je třeba se bát." A tak ho - kromě malíře - uvidí pouze tři ženy, na které tato "pravda" působí různým způsobem a stejně tak ovlivní jejich další životy... Vidíte, jak se snažím vyhnout komentáři, a jak se mi to daří! - k studiu teoretického pozadí filmu doporučuji bakalářskou práci Kateřiny Vítkové (kompletní verze na internetu), i když žádné komentáře filmový zážitek sotva podpoří nebo ovlivní. Poznámka: po shlédnutí jsem si našel jednu z "póz", zmrazil ji a nechal na obrazovce svítit celý den. (13.10.2015)

Abych pravdu řekla, tak jsem do takhle dlouhého projektu šla s jistou obavou, ale ani trochu toho nelituji. Rozhodně by mě zajímalo, kdo byl tou skutečnou rukou, která malovala nejdříve do bloku a pak na plátno. To byla totiž úchvatná podívaná. Bylo tam řečeno, že v malířství na slovech nezáleží a to mohu potvrdit, protože jich bylo skutečně vzhledem ke stopáži minimálně. I když jsem tenhle film viděla jako třídílný seriál, tak jsem nemohla odtrnout oči od Frenhovy ruky, která tolik toužila tuhou a štětcem zachytit na plátno tu pověstnou Krásnou hašteřilku. Byla to nejen hra světel a stínů, ale i mnoha neobvyklých pozic, které musely být náročné na výdrž. Frenhofer tam říká Marianně : "Chci to, co je neviditelné. Chci vás roztrhat a rozbít na kusy." Ani jsem se tudíž nedivila jeho přiznání, že jedné modelce vykloubil ruku. Drama bez velkých a okázalých, patetických scén, či klišé, jen obrazy a zvuky tuhy na plátně, neuslyšíte žádnou hudbu a přesto to byla fascinující podívaná. Všechny osoby tam měly své místo a slovo v tu pravou chvíli, celé to plynulo tak tiše, nerušeně a já jen sledovala ty prazvláštní vztahy a pouta mezi všemi zúčastněnými postavami až do téměř nečekaného a strhujícího závěru. Smekám před krásnou Emmanuelle Béart, která to téměř celé odehrála bez hadříku na těle, ale její výrazový rejstřík je úžasný a pochopitelně před Michaelem Piccolim, který mě jen utvrdil, že je to herec v velkým H. (30.04.2015)