Célina a Julie si vyjely na lodi

Dve zábavne trápne a trápne zábavné kočky v rozprávkovom dobrodružstve, určite nie pre celú rodinu. Tento film by bol pre radového diváka veľkou skúškou odvahy, pretože zapozerať sa do niečoho takého, na to treba mať zvláštnu povahu. Akú? Bizarnú, umelecky založenú, psychopatickú, filmovo zvrátenú alebo len filmovo zapálenú. (14.03.2015)

Zjevný (a velmi zdařilý) plod yuppie kultury (podobně jako třeba Pink Flamingos, ale mnohem, mnohem ušlechtilejší), nicméně – šlehněte si a jděte si užít do parku, do hospody, kamkoliv. Aluze na intoxikaci se prolínají celým filmem, obě holky si prostě rády dají, ať je to „candy“ anebo „cocktail“. Film má velmi pozvolnou gradaci a časté odkazy na němou éru (úvodní scéna, kdy jedna dívka sleduje druhou, stále tytéž mezititulky). Musím říct, že mě obě nádherné dámy chytly za koule až ve druhé půlce filmu, ale zato docela: něco tak originálního jsem ještě neviděl. Sémiotická hra s postupně doplňovaným puzzle příběhem je úžasný nápad a groteska s oběma husama v jeho kulminaci je výborná zábava. Sedmikrásky po francouzsku. Zajímavé mi na tom všem přišly ještě symetrie – všechno se tu tak nějak děje dvakrát – Julie způsobí rozchod Céliny, Célina způsobí Juliin vyhazov z kabaretu; holky jsou v příběhu z „Domu“ jedna a ta samá ošetřovatelka, začátek a konec jsou taky prolnuty – celé je to hra – ale proč si nehrát, když máme dobré „candies“-)… (24.02.2011)

Připadám si hrozně kacířsky, ale nemůžu si pomoct. Mně se tento film zdá být nehoráznou blbostí, která má ke všemu tři hodiny. (To však vůbec neznamená, že to blbost je. Zjevně mi unikají souvislosti - protože si jinak nedokážu vysvětlit, kterak může být toto dílko tak nesmírně populární. - No jo, ale co když je to opravdu blbost? :o) P.S. Reakce na jiná hodnocení: Já přece vůbec nepožaduju "narativní doslovnost a jednoznačný výklad". Jistěže na uchopení tohoto filmu může být řada hypotéz - jenže na rozdíl od jiných podobně "nesrozumitelných" art filmů (typu skvělého Loni v Marienbadu) mě tento ani trochu nebavil. Nezaznamenal jsem zde žádné vtipné elementy o nichž píše hirnlego a ústřední dvojice dívek mi byla vyloženě protivná (což se mi sice stalo i u Sedmikrásek, o nichž píše zase betelgeuse - jenže tam to jednak bylo účelem, druhak se mi se mi tato Chytilové hříčka velmi líbila, a to pro své úžasné experimentování s formou. Forma Céline a Julie je pro mě prostě nudná, nezajímavá. A celý tento film dokonale zbytečný.) (16.05.2006)

Považovat Célinu a Julii za art a Rivetta za představitele artové kinematografie, je, podle mě, redukcionismus. Že máme před sebou film natolik zajímavý a kvalitní, není zásluhou nějakého předem zformovaného systému (někdy řekne art a někdo Nová vlna), ale Rivettovy vlastní asertivity, která vždy stála vedle proudu francouzské Nové vlny. ___ Motiv duplikace, který prochází celou gigantickou stopáží, sahá daleko hlouběji, než jen k hrdinkám a všudypřítomným zrcadlům. Duplikace je přítomná v podobě celých scén, aranžování, kostýmů, ale i žánrů. Když trochu znásilním koncepci dělení na kinematografii atrakcí a narativu, zařadil bych Célinu a Julii kamsi mezi - předvádí nezávazné blbnutí, uvědomuje si svou pomíjivost a přítomnost kamery, zároveň vypráví příběh: ne jednou, ale i třikrát, vyplňuje mezery a řeší problém. Být v soukolí těchto dvou náhledů činilo ty tři hodiny maximálně poutavými. (29.06.2012)

Rivette si jako jeden z mála uvědomil převrácená znaménka mezi fantasií a realitou. Jde o to, že skutečný svět francouzského předměstí, jež obývá Célina a Julie, odpovídá fantasii, zatímco návštěvy domu Oliviera patří do reality. Nikoliv obráceně, jak se jeví. Už třeba ty ryze popisné (dokumentární) prvky z počátku, kdy sleduje jedna dívku druhou, jsou tím momentem, který zbavuje dílo realistické povahy a činí z něj dílo fantastické. Zatímco totiž pokusy o filmový i literární realismus vycházejí z přesvědčení, že skutečnost je rámcem mnoha různých možností, které dílo aktualizuje (něco jako když dramaturg vybírá z mnoha bytů – možností – na pavlači ten pravý, třeba ten Olivierův, v němž by se mohl odehrávat zajímavý, do filmového nebo divadelního díla posléze „otisknutý" příběh), umění fantastična škrtá pojem možnosti a pracuje s mnoha různými skutečnostmi, jimž není nadřazen společný rámec (protože ve fantastice má smysl každý příběh, neboť ty, které smysl nemají, nestojí vůbec za představu, tudíž neexistují). ____ Příznačné je rovněž to, že se v tak malém (autorském) filmu může udát tolik velkých (podivuhodných) věcí, ale nakonec to je docela logické, protože nákladné filmy jsou příliš rizikovými projekty, než aby si mohly dovolit experimentovat a improvizovat. Proto levnější-autorské filmy nadřazují diegezi (divákem konstruovaný svět filmu) a naraci (kauzální řetězení událostí v tomto světě) fikci, zatímco filmy nákladnější-žánrové činí obráceně, neboť se bez fikce, jíž by divák propadl, neobejdou. Jde o to, že fikce sice diegezi a naraci předpokládá (tj. nemůže existovat beze světa a bez příběhu), diegeze a narace ale na druhé straně mohou existovat i bez fikce. Rivette si tohle uvědomuje a fikci neutváří. Jeho filmy se bez ní obejdou. Nestojí na ní. (30.12.2008)