Kukačka

Tak tento komorní snímek natočený na u jezera kdesi ve Finsku o třech hlavních postavách, kde každý si mluví svou řečí. Rusky. Finsky. Laponsky. Spojuje je jenom život, život jako takový. Krása tkví občas v absolutní jednoduchosti. U filmu jsem se z plných sil zasmál a i se mi dostal pod kůži. Podmanivý romantický snímek. Pšolti. :) (01.05.2020)

Náhoda, které pomohla válka, svedla dohromady tři lidi na dalekém severu. Rus, Fin a Laponka. Nerozumějí si ani slovo, ale je zábavné sledovat, jak každý mluví o něčem jiném, a přesto jako by si rozuměli - snad skrz svá srdce. Škoda té příliš rozvleklé a tudíž nudící scény návratu. Minimálně po vizuální stránce ale musí být každý divák uspokojen stejně jako ona Laponka, která neměla čtyři roky chlapa, a najednou jí do "baráku" přijdou hned dva. Záběry severské přírody byly obravdu překrásné. (31.01.2007)

Prvá, takmer nemá polhodinka je ukážkou perfekcionizmu filmovej zručnosti, hlave kamery a réžie, čo by som od režiséra prostorekých 'rybolovov' určite nečakal. Bál som sa, čo sa bude diať potom, no po úvodnom zoznamovaní sa s postavami a ich stretnutí sa začína vojna neznámych slov, ktoré sú pre každého z troch cudzincov veľkým problémom, no zároveň žiadnu bariéru netvoria. Komické situácie, ktoré tak vznikajú sú nanajvýš trefné a spontánne, takmer uveriteľné. Ani by som nečakal, že koniec môže byť tak správne zdramatizovaný. 85%. (06.09.2007)

Říkal jsem si, že pátou hvězdičku po dnešním návratu film asi neobhájí, ale mýlil jsem se. Tento ruský snímek se dvěma kolaborujícími finskými herci, přičemž Ville Haapasala už Rusové možná adoptovali:-), se opravdu povedl. Konverzační, komediální drama o třech postavách, kdy každá hovoří vlastním jazykem, to je tak absurdní nápad, že pořád nedokážu pochopit, jak je možné, že to na mě tak skvěle funguje. Já jsem se znovu skvěle bavil nad situací, kdy sexuálně strádající Laponka funguje jako zklidňující element mezi Finem a Sovětem. (23.10.2020)

Rokožkinovo oblíbené téma možností komunikace napříč jazykovými bariérami, zasazené do scenérie až lyricky nádherné severské přírody a historických kulis druhé světové války. Zprvu nesouvislý a náhodně vznikající trojúhelník Fina, Rusa a mladé Laponky postupně dostává jasné kontury a spěje osudově ke svému rozbití, vnější kauzální řetězec doléhá i na hrdiny tohoto filmu... Lidé tu mluví, aniž by si slovo rozuměli, a přesto se svým způsobem domluví, pro diváka pak vzniká možnost pousmát se nad absurditami monologů odlišných komunikačních vzorců složených do paradoxně fungujících dialogů, převládá intuitivní potřeba dorozumět se a živočišné propojení na základě nejprimitivnějších lidských potřeb (jídlo, sex, nepřátelství, náklonost...) Hlavní hrdina Veiko (dvorní Rogožkinův herec přesvědčivě lidský Ville Haapasalo) zastižen svým Prométheovským osudem bojuje s ,,nepřízní bohů" a pokouší se vyhnout své predestinaci - leč marně, válka a s ní i v těchto ,,božích" místech úzce propojená smrt si ho v závěru filmu přes jeho veškerou snahu nachází... (jeho smrt zapříčiní opět selhání komunikace) Podobný osud sdílí i druhý mužský hrdina - ruský voják Ivan, který je za ,,zradu" v rámci politických čistek uvnitř Rudé armády odsouzen na smrt a jelikož smrt sám přináší (jeho rukou umírá Veiko), nemůže spočinout čistý... Oba dva muži jsou jako ,,kukaččí" vejce zaneseni do hnízda mladé Laponky, která se i přes omezené zdroje svých zásob obou ujímá, Ivanovi zachrání život a s Veikem se pak citově a sexuálně sblíží, udržujíc si však od obou zdravý, životem v pustině poučený odstup. Navíc velmi silný a efektní závěr, kdy mladá Laponka svými šamanskými ústy v intencích svého narativního světa volá umírající Veikovu duši zpět do světa živých a ona její volání zaslechne... Silný a hluboký film, zobrazující střetnutí tří tak odlišných světů. Takhle se i dnes civilizačně a obsahově míjíme s jinými a hlavně vzdálenými kulturami... (30.01.2007)