Černý jezdec

Tento koník mě tedy příliš neuspokojil, a to i přesto, že si po téměř celou dobu promítání dokázal udržet mou pozornost. Problém shledávám hlavně v tom, že nám řádně nebyla představena Genova osobnost, a tak člověk bez dalších doplňujících informací pořádně ani neví, kde je jeho problém, ani proč jakožto relativně úspěšný šachista nemá na vlastní pořádnou domácnost. Druhý problém pak vidím v tom, že pouhý popis jeho záslužné činnosti s mírnou dramatizací problémů vlastní rodiny na slušný snímek nestačí. Obávám se, že tvůrci značně vsadili na prvoplánovitost, a to se jim vymstilo. Určitě bych upřednostil třeba detail práce s dětmi a neříkejte, že by se nenašla nějaká zvláštní historka s ní spatá, s níž by se dalo blíže pracovat a osobnostmi se ztotožnit. Takhle snímkem letíme od povrchního seznámení s Genem, před pobyt u jeho bratra a seznámením s Manou a najednou bing děti, turnaj, úspěch - neúspěch a závěrečná dramatizace. Dvě hodiny by daly určitě lépe zaplnit. Takhle snímek táhne hlavně Cliff, a ten na to sám o sobě nestačí. (31.01.2016)

Když někdy u stolu padne dotaz na herce s maorskými předky, okamžitě se mně vybaví Cliff Curtis. Na druhou stranu nepředpokládám, že něco takového by u stolu vůbec kdy mohlo padnout, protože tipuju, že na novozélandský film v celé republice kouká asi taková tisícina procenta celého obyvatelstva naší země, čímž želám Cinemaxu za to, že mi takový filmový zážitek nabídl. Černý jezdec určitě není špatný film a s radostí bych ho doporučil komukoliv, kdo má rád životní příběhy. Tři hvězdy tu ode mě nejsou kritikou, jako spíš skutečností, že mi úplně nesedl styl vyprávění samotného příběhu Genesise Potiniho. Cliff Curtis ho může hrát sebelíp, ale když mi film pořádně nevysvětlí podstatu duševní nemoci jeho postavy, těžko budu rozumět tomu, co pak ve filmu vytváří. Naštěstí film nebyl jenom o něm, ale i o tom, jak si Maoři na samotách mimo města vytváří gangy, se kterými byste se určitě nechtěli setkat. Mám pocit, že z nich by měli strach i kovaní Hells Angels z amerického zapadákova. (30.11.2015)

Nemáte pocit, že se díváte na film, ale že jste jeho účastníky. Vynikající drama z Nového Zélandu a když jste Maour, máte to sakra těžký. Když jste výborný šachista a máte bipolární poruchu, to je dílo. A když máte synovce, kterého táta svazuje s tradicemi, to už vůbec není žádná hitparáda. Před Genesisem Potinim se lze jen poklonit. (25.05.2017)

The Dark Horse je veľmi dobrý, kvalitne natočený a veľmi silný film, ktorý človeka okamžite chytí za srdce a naplní súčasne smútkom a súčasne veľkou dávkou pozitívnej energie. Hlavný hrdina Genesis Potini je človeku sympatický už v momente ako vojde do obchodu a je fascinovaný šachovnicou, kde odohrá jednu partiu sám so sebou, no súčasne je cítiť, že niečo v ňom drieme. Skvelé scénky, kde každý hráč "Východných Rytierov" si zoberie jednu figúrku, aby dokázali, že budú spolu a vždy sa stretnú, plus aj scénky s jeho bratom a synovcom stoja za to. Nádherný film s výborným poslostvom, ktorý rozhodne stojí za to videť. (20.06.2015)

Kruté, surové, bezútešné a podľa skutočnej udalosti. Presne podľa môjho gusta. Po Once Were Warriors (1994) je tu ďalší snímok s podobným námetom ako je vychovávanie detí v krajne drsnom prostredí v jednej z najkrutejších komunít na svete - Maorov na Novom Zélande. Veľmi bolestné, no zároveň oproti už spomínanému snímku, je Čierny kôň pretkaný aj pozitivizmom, čoho dôsledkom sú nakoniec aj príjemné pocity. Nesie sa v znamení peknej myšlienky, že aj v krajne nepriaznivom prostredí sa dá preraziť a niekam sa posunúť, čo je samo o sebe veľmi inšpiratívne. Treba mať len cieľ a na tej ceste vytrvať. Pekné posolstvo, ktoré treba oceniť, nádherná vec. (05.02.2016)