Roger Waters: The Wall

The Wall je kultová záležitosť, či už sa jedná o dvojCD alebo Parkerov film. Obe média zdobia moju zbierku a rád sa k ním vraciam. Po megaúspešnej koncertnej šnúre sa v rokoch 2010-2013 rozhodol Roger Waters ponúknuť nevšedný zážitok aj filmovým fanúšikom. Samotný film má dve roviny, jednou je samotný koncert, ktorý je famóznym audiovizuálnym divadlom. Hudba je taká ako ju poznáme, žiadne úpravy sa nekonali, potešujúci bol aj fakt, že úžasná animácia z filmu je použitá aj tu. Druhým aspektom filmu je Rogerov osobný vklad v podobe spomienok na otca a deda, ktorí padli vo vojnách a návštevy pamatníkov padlých vojakov. Ak by to bolo len o tomto, nič by som nenamietal, problémom sú zbytočné dialógy. Pocity sa mohli radšej vyjadriť vnútorným monológom. Toto je jediný nedostatok tejto show. Roger Waters The Wall je však predovšetkým fantastickou adrenalínovou jazdou plnou úžasnej hudby, protivojnovým posolstiev a likvidovaní múrov okolo seba. (30.09.2015)

Veľmi osobný počin rockovej legendy a protivojnového aktivistu. Roger Waters tú svoju audiovizuálnu šou rozohral naozaj vo veľkolepom štýle, niečo také sa len tak nevidí. Vychádza z albumu "The Wall" (po nepeknom odchode z Pink Floyd a súdnych sporoch mu boli prisúdené práva na celý koncept), pričom jednotlivé skladby sú dosť výrazne upravené. Celkovo mi tento hudobný dokument svojím štýlom príliš nesadol, tie časté pasáže mimo koncertu (najmä Waters v aute) pôsobia dosť nasilu a na efekt (to naozaj nebol za celý, takmer 70-ročný život pri hrobe svojho otca a keď k nemu ide prvýkrát, hneď o tom nakrúti film?). Čo sa koncertu týka, niektoré jeho časti, hlavne v závere, sú skvelé (po hudobnej i obrazovej stránke), ďalšie mi zase pripadali trochu jednotvárne. Takže celkovo hodnotím "iba" ako dobré. (09.09.2023)

Byl zázrak, když tehdá Pink Floyd dali dohromady The Wall, dílo které skloubilo mnoho témat ústřední Sartreovou metaforou zdi (to album sice nedosahuje hudebně ani textově úplně nejvýš z jejich diskografie, ale budiž, hodnota kompaktního díla neseného silnou myšlenkou je naprosto dostačující). Je zázrak, že jsme se dožili času, kdy technika dostihla původní představu o podobě živé prezentace alba ještě ve Watersově produktivním věku. Je zázrak, že písně z The Wall tak dobře ustály tok času a že se ten megalomanský spektákl povedlo dotáhnout do nejmenšího detailu. Během sledování záznamu nejednou naskočí husí kůže, ikdyž došlo na mnohé drobné změny v dramaturgii, je tam pořád ten zásadní duch a sdělení, který dovede Waters přenášet. Je to celé hrozivě aktuální, dobře míněné, nelze ho obviňovat ze ždímání vlastní minulosti. Waters má ale jednu vadu - nenechá si do věcí mluvit, vše chce mít pod kontrolou, a pak snadno dojde k tomu, že je v The Wall daleko víc kýče, sentimentu a pompéznosti, než jsem schopen unést. Oproti slavnému dobovému filmu tlačí (hlavně v druhé polovině) na maximální polopatičnost, aby emoce a message dolehly opravdu ke každému. Stěžuje si, že lidé nejsou schopni vzájemné empatie a porozumění nuancím, přitom sám servíruje obrazy tak jednoznačné, až to otupuje. Nemám rád když tvůrce podceňuje publikum. Projekcemi či gesty doslovně ilustruje pomalu každý verš. Nezbývá pak prostor pro vlastní interpretaci. A to ani nemluvím o těch epizodách mezi písněmi, které jsou krokem úplně mimo. Nemají filmovou hodnotu, narušují jinak skvělý spád koncertu a jen opakují již vyřčené s extra dávkou morálního kýče. A záběry na dojaté Francouze, kterak s roztékajícími tvářemi zpívají slavné refrény, si mohli také odpustit. Bylo mi při nich trapně. I přesto je príma, že to vzniklo. (16.06.2016)

Z audiovizuální show samotného koncertu (vlastně 3 koncertů) se místy tají dech. Ta velkolepost budí respekt a v několika sekvencích jsem se z těch nápadů málem pochcal - pardon, samozřejmě počůral. ALE! Na druhou stranu tu máme skoro polovinu stopáže vlezlých monologů či dialogů s Rogerem o tom, jak je válka krutá a jak Rogera poznamenala. Do toho tu Roger obejde hřbitovy svého dědy i otce, zahraje na trubku a vypije pár panáků, aby si v poměrně zábavném závěru poklábosil s kámošem Masonem. Předešlé epizody bohužel celkem nudí. Co ale vyloženě znechutí, tak je místy až zbytečně násilná protinacistická propaganda, která vrcholí těsně před koncem v podobě kamerových detailů na některé fanouškovské (nebo fanatické?) jedince z davu. Fakt prdel! (29.09.2015)

Koncertní záběry fascinující, dokonce bych řekl, že takhle v kině to musí být lepší než na živo. Ale to je jen domněnka, nikdy jsem na koncertě nebyl. The Wall je bezesporu vynikající dílo se silným poselstvím. Líbilo se mi jak se jej snažil Waters naroubovat na současnost. A fakt, že jeho děda padl v první světové válce, když jeho otci byly dva roky a jeho otec padl u Monte Cassina v druhé světové, když Rogeru byly rovněž dva je fakt síla. Ve finále je Roger Waters s rodiny první, komu se v posledních třech generacích podařilo dožít tak vysokého věku. Ale... když už nadávám na systém, nevím proč se pak nechám doprovázet z koncertu policejním kordonem a proč se snažím ve filmu hrát ožralého na baru, když vím, že nejsem kdovíjaký herec. Právě to sdělení mimo původní Zeď je dost opruz a dalo by se sestříhat asi tak na polovinu. Když už by tam mělo být mluvené slovo, bohatě by stačil úvod Liama Neesona, který je skvělý a běhal mi z něj mráz po zádech... (04.10.2015)