Spatřil jsem světlo

Upřímně řečeno nerozumim diametrálně odlišnýmu obecnýmu hodnocení v porovnání s mnohem exponovanějším Walk the Line - I Saw the Light mi v ničem slabší nepřijde. Film je to samozřejmě jinej a trochu jinak pojatej (míň popisnej, míň exaktní, míň dokumentární), týká se ale stejnýho období, podobnýho stylu, podobnejch lidí (pozdější Cashovu June Carter jde i vidět na některejch Hankovejch videích, třeba právě sborovýho zpívání I Saw the Light - Williamsovi byli kromě s Cashovejma kamarádi i s Presleyovejma atd.) a nakonec i podobnýho životního stylu - chlast, prášky, drogy, odvykačky, sláva, kolotoč osobních selhání... Mně osobně přijde moc dobře, že se IStL nesnaží Walk the Line kopírovat - určitě jsou věci, který by se daly udělat podrobnějc, jinak (možná i líp), ale jestli se víc soustředit na to nebo ono, to je věčná polemika životopisnejch filmů bez jasnýho závěru - film dycky existuje jen tak, jak je natočenej, a všechno ostatní můžou bejt jen spekulace, jak by to asi mohlo nebo taky nemuselo dopadnout. Za mě platí to nejzásadnější - a nakonec je to vlastně to, co se Cashovi ve Walk the Line nepodařilo: Hankův příběh mě rozsekal, fakt mě to zasáhlo; rozumněl jsem jeho zoufalství, vnímal jsem jeho samotu. A z těch textů těch jeho písniček, který se tak trochu tvářej jako nevinný táborákový hity, mě vysloveně mrazilo (Why Don't You Love Me(!), Move It On Over, ale i Lovesick Blues nebo to I Saw the Light) - bylo mi smutno a mrazilo mě z toho zoufalství, strachu a všudypřítomnýho rozkladu skrytýho pod krásně melodickym a optimisticky znějícim povrchem naoko pozitivních písniček. A od podobnejch filmů já víc nechci - Hankův osud mě zasáh, je mi z něho smutno, a hlavně už dneska o nějakym Hankovi Williamsovi nejen vim (před filmem jsem znal akorát tak titulní písničku bez toho, aniž bych tušil, kdo za ní stojí), ale díky Hiddlestonovi na něj ani nezapomenu. A to je ta poslední podstatná věc - herci: Hiddleston je neskutečnej borec, to opravdu všechna čest. Nejen před jeho herectvím, ale hlavně před schopností zahrát i zazpívat všechno tak, jak si to film o takovymhle gigantovi hudebního světa zasluhuje - to znamená autenticky, profesionálně, přirozeně a hlavně skutečně(!) a bez playbacku, což se nakonec týkalo i těch jeho skvělejch doprovodnejch skupin: Hiddleston nehrál, že hraje na kytaru, ale hrál na kytaru - nehrál, že zpívá, ale zpíval; kapely nebyly komparsem a křovím, ale skutečnejma živejma kapelama hrajícíma i na autentický pedálový kytary. Byl to případ i Walk the Line, kde byli podobně skvělí Phoenix s Witherspoon, a je to případ i stejně famózního a obdivuhodnýho hereckýho dua Hiddleston - Olsen. Možná mě IStL tolik zasáhlo zčásti i proto, že Williamse oproti Cashovi žádnej hepáč nečeká, ale i kdyby to bylo proto, tak je to jen o důvod víc, proč film vidět. // Je pro mě zajímavý, že Williams o folku řikal to samý, co o pár let pozdějc vlastníma slovama v podstatě zopakoval Dylan: "Rokenrol mi prostě nestačil. Má chytlavé fráze a energický rytmus, ale písně nebyly vážné ani neodrážely skutečný život. Když jsem začal s folkem, věděl jsem, že to je vážnější. V těch písních je víc zoufalství, smutku, více jásotu, více víry v nadpřirozeno, jsou v nich daleko hlubší city." - vs. Williamsovo "Folk music, it's sincere. There ain't nothing phony. Man sings a sad song, he knows the sad." /z interview pro Tribune - kterej je teda ve filmu celej silnej a skvělej/. I'm sorry, babe. - Sorry for what? - For everything. (23.05.2018) (méně) (více)