Jack staví dům

Pojďme si nyní na tomto dalším nesporném mástrpissu názorně předvést nejniternější pochody müsli pseudoyntelechtuálního atrového hnědopicha a konfrontovat je se zdravým rozumem. Nejprve si stanovme dva režiséry. První je zdatný filmař a chytrý scénárista, který skončil jen u trávy a v životě se nedotkl tvrdých drog. Abyste se v mém odborném filmově teoretickém pojednání neztratili, říkejme mu třeba „Režisér“. Druhý je sice také zdatný filmař, ovšem jinak dost hloupý a nabubřelý egoistický pičus, co navíc čichá ředidlo. Z výše uvedených důvodů dále jen „Lars fon Trip (zkráceně LfT)“. Oba dostanou za úkol natočit řídký průjem. „Režisér“ má všechny potřebné znalosti a svůj příběh koncipuje jako nepřípustné romantické vzplanutí mezi nazelenalým kabanosem a lahví prošlého kefíru. Milenci totiž pocházejí ze dvou střevně nesmiřitelně znepřátelených klanů, a jejich vztah tak má velmi vysoký tragický potenciál. Po mnohých útrapách a nerovném boji s potravinovou inspekcí naši hrdinové zjistí, že nikdy nemohou být opravdu spolu, a rozhodnou se ukončit své trápení skokem do jícnu. Těsně po tomto nerozvážném aktu se jim však vrhne na pomoc hrdinný záchranář Carbosorb, takže se napjaté publikum domnívá, že vše snad ještě nemusí být úplně v prdeli. Ha, omyl! Po chvíli hlasitého kručení za táhlého molového vodnatého prdění kamera rutinérsky najíždí na skvostně vybarvenou rozbředlou žlutohnědou hmotu plnou špatně strávených kousků párečků, kefírových žmolků a smutně černých úlomků živočišného uhlí. Konec, titulky, emočně rozjitřený plačící kinosál. Délka filmu – 5 minut. Výpovědní hodnota – 100 procent. To přirozeně hloupý, avšak notně nabubřelý „LfT“ se napajcuje pseudoefedrinem, sjede celou tubu lepidla na kola a jako obvykle se rozhodne Wykydpédií povrchně zamaskovat deficit intelektu a všeobecného přehledu. A jak jinak začít, než tím, co by o takovém průjmu řekl nazelenalým kabanosem a prošlým kefírem vykrmený Emanuel Kant. No jistěže, „Ich muss!“, samozřejmě. Jak příhodné, šup tam s tím! A teď musíme přidat něco šokantního. Jak jen k tomu dojít oslím můstkem elementární narkologiky? No jistě, Kant byl přece Němec, že ano! Ale raději to ještě ověřím. A kdo byl ještě Němec, no? Správně, Hitler! Můj fascinující idol, nad jehož oltářem denně masturbuji a díky němuž je mým největším a nejvíce naplňujícím celoživotním koníčkem sbírání insignií Wehrmachtu. Šup tam pár explicitních záběru z koncentráků a v tak rajcovních uniformách pochodujících Schutzstaffel. Ale mrdnem přes to radši zelený filtr, aby se ti židi v Kán neposrali, zelená uklidňuje. Tak, a ještě nějaké hlubokosyslné filosofické poselství, abych ukázal, jaký jsem to prudký wikiyntelechtuán. Téma je průjem, takže asi nějaký tematický, zasraně dobrý citátek některého z houbičkových pilířů pouťové filosofie. No jistě, Šopenhauer, ten tam sedí jak prdel na hrnec. Takže na závěr tam těm ufonům naperu jinotajné maňáskové divadlo na téma „Všechno na světě můžete chtít, jenom nemůžete chtít, aby se vám chtělo.“ Žiš, já jsem takový frajer, musím se jít okamžitě sebepolaskat! Délka filmu - 2 hodiny. Výpovědní hodnota lahve Toluenu. A nyní je čas konečně si představit naše soutěžící z opačných konců kokotího spektra. V pravém rohu – soudný divák. Poměrně pohledný, vzdělaný muž bez větších mindráků, s nohama na zemi, nikdy netrpící šikanou nebo nepřízní žen, co je přesvědčen, že pohyblivé obrázky jsou tu a priori kvůli zábavy a ne proto, aby si u nich ufoni mačkali svá nedostatečně vyvinutá tykadla a ostatní se mohli uhryzat nudou. Říkejme mu třeba „Pan v.“. Levý roh – artový hnědopich. Nehezký olupený panic, ne, drobné hospodářské zvířectvo a plyšáci se fuckt nepočítaj, s ne zcela vyjasněnou sexuální orientací, léčící si své mindráky a nedostatek neuronových impulzů při skupinových terapiích s ostatními zoufalci v Klubících „náročného“ diváka, kde se vzájemně ujišťují o své mentální nadřazenosti žonglováním s cizími termity a o dokonalosti percepce úmorných pseudofilosofických patostreamových zvratků jim podobných pičusů či aktivních narkomanů. Přivítejme „Kardinálního kokota“, nebo lépe skvostný exemplář druhu „Fallus cardinalis (zkráceně Fc)“, protože oni milují latinské transkripce, ať už znamenají cokoliv. Fc má drobnou vadu řeči, pro hlubší nepochopení jeho zvratků si raději nahrazujte všechna „ch“ písmenem „r“. Pojďme na to! Film 1, pan v.: „Plnohodnotná chytře vystavěná kulervoucí zábava s vytuněnou pointou. Ač o průjmu, režisér se s tím rozhodně nesral!“ Film 1, Fc: „S takovou laickou supechficiální intechpchetaci tak závažného pchoblému jakým diachea bezespochu je, se nemohu v žádném pchípadě ztotožnit. Lapidáchní koncepce, neadekvátní chendeching chachakrechů, úzus laciných až kýčovitých vizualizačních instchumentů a pchedevším napchostý deficit alespoň bazální filosofické stimulace tvochí en bloc diletantský holos výhchadně pcho podchadného, chigidně zíchajicího kognitivně simplexního diváka. Film 2, Fc: Bchavo, bchavissimo, bezmezně adochuji! Excelentní konfchontace elementáchního zla s mochálními dilematy Kategochického impechativu, intelektuálně bohatá, psychologicky vytchíbená a citlivě podkcheslená pchofundálním myšlenkovým pchogchesem s nespochným edukativním impaktem. Mistchův opus magnum a já pohchdavě lituji každého bez suficientní pechcepce pcho takovýto achtový skvost!“ Film 2, pan v.: Notypyčo, to byla ale zase sračka! Džek staví dům a vy u toho stavíte židli pod lustrhák, abyste se zbavili utrpení. Pět poměrně působivých krátkých filmů o zabíjení poslepovaných úmorně nekonečným hlenem, vytékajícím z úst cestujícího na heroinu s obsedantní zálibou ve tření si vlastního přirození. Šestáková psychologie a hloupé pseudofilozofické mentorování fetujícího dementa, co si nevidí na špičku čuráka a jemuž ego již zcela sežralo zbytky soudnosti a sebereflexe, tudíž dokáže udělat nezáživnou otravu i z poměrně výživného tématu vyšinutého seriáka. (05.01.2019) (méně) (více)

Moje druhé stretnutie s umením Larsa von Triera. A akosi v hĺbke duše chcem veriť, že v jadre nie je tak prepnutý človek ako náš hlavný hrdina (ak sa dá nazvať hrdinom), lebo inak si neviem predstaviť aký človek musí byť aby natočil takýto film. Ako bolo vo filme povedané, veci čo človek napíše sú veci, ktoré by si tajne prial spraviť sám. Dúfam, že to tak nie je. Už len čiste z dôvodu, že chcem veriť, že ľudskosť nie je len klam a nie sme všetci tigre, ktoré sa rozhodli dobrovoľne správať ako jahňatá a jediný kto vidí skutočnosť ako skutočnú je Jack. "The House That Jack Built" bude jeden z najnepríjemnejších filmov, čo som videl za celý rok. Možno za celý môj život. Neviem ako by som to lepšie popísal. No napriek tomu je na tom filme niečo tak fascinujúce, že som ho dopozeral až do konca a bol schopný to odsedieť. Istým spôsobom sa za to obdivujem, no musím povedať, že je to skutočne fascinujúce vidieť túto postavu. Vidieť mu do hlavy, spoznávať ho a premýšľať, či stretnutie s Umou Thurman v ňom niečo reálne neodblokovalo. Uma Thurman totiž zvláda opäť to, čo posledné roky predvádzala. Byť maximálne neznesiteľnou. A takou v tomto filme rozhodne je. Matt Dillon podáva absolútne fantastický herecký výkon. Skrz všetko to odpudivé čo na jeho postave vidím ho musím pochváliť. Ten človek sa zmenil na niekoho absolútne desivého. Niekoho, koho by som nikdy v živote nechcel stretnúť. A neviem čo o mne vypovedá fakt, že sledovať ho a počúvať ho bolo miestami pre mňa fascinujúce, inokedy absolútne desivé. Ja sám neviem čo si mám o tom myslieť. Možno by som si mal film pozrieť znovu na to, aby som vedel čo si reálne myslím, no rozhodne to neurobím. V prvom rade je skutočnosť taká, že toto nie je film, ktorý by som chcel vidieť znovu. Osobne neviem, či by si ho niekto bol ochotný pustiť znovu. Možno áno. Ale ja tam určite nepatrím. Raz a dosť. A ak by som aj chcel ten film vidieť znovu, tak sú tam určité problémy, ktoré by ma od toho odrádzali a do toho práve vstupuje Lars von Tirer a jeho "umelecká" réžia. Niektoré scénky sú tam absolútne nasilu a podľa mňa len zabíjajú čas. A tento film je tak dlhý, že miestami som už chcel, aby sme došli k pointe a nemuseli to obrazotvorne analyzovať a opisovať, ako sa tu deje veľmi často. A tento štýl ma skutočne nebaví. Niekedy to vie niečo pridať ako napríklad prirovnanie chôdze medzi lampami a tieňom, no potom sú tu aj monológy o dezertných vínach, ktoré ma absolútne frustrovali. Film je v tomto skutočne natiahnutý a miestami veľmi nudný. Napriek tomu, že Jack je zaujímavou postavou, tak niektoré scénky sú na mňa moc nudné. A potom je tu záver. Alebo jeho posledných 20 minút, kde som konečne aj pochopil názov filmu. A nechcem byť hnusný, ale opäť sa tu snaží byť režisér veľmi umelecký a originálny. A mám pocit, že je to len jeho ohromná sebaláska. A jeho pocit, aký je veľký umelec. Lenže ja to až tak vysoko nevidím. Pre mňa to v tomto nefunguje. Možno by to mohlo mať lepší spád, keby sme veľa scénok odtiaľ vyhodili, no asi by sme potom nedokázali v tom vidieť Larsovu "genialitu". A tento pocit mi rozhodne uberá dojem z filmu. Hlavnú myšlienku moc rozoberať nebudem, lebo ja s mnohým čo Jack tvrdí nesúhlasím. Niekde má ale pravdu. Najmä keď vidíme, že ľudia nereagujú na volanie o pomoc alebo krik. Je to svet ignorácie. A osobne to budú posledné slová, čo tomuto filmu venujem. Hodnotenie: B- (15.12.2018) (méně) (více)