Tobě hrana zvonit nebude

Dávám jednu hvězdičku: proč? Protože jsem viděl Steklého film Za volantem nepřítel, který dokázal, že existuje ještě větší dno než toto. Traplovi, jakkoli mu filmová kamera a nůžky nesedí do ruky, jde alespoň přičíst to, že alespoň má trochu ponětí o tom, jak se dělá propaganda. Zatímco Steklý natočil k uzoufání nudný, obskurní a rozpadlý film, který se nerozpakuje pětkrát zopakovat stejný sáhodlouhý záběr, který nemá v naraci žádné logické místo, Trapl ve svém "autorském snímku" sází na konstrukci, která nahlíží na dobový problém komplexněji a v zákeřnější formě citového vydírání a vyšší morálky, za kterou se zde neuměle schovává tuhá stranická politika. Film tak docela drží pohromadě, i když poetické vložky jsou opravdu mimo mísu, recitující Petrovická je na zabití a muž se slabostí pro "hospůdky" působí stejně protivně jako taxikář s čoklem ve Steklého opusu. Docela se mu daří velkou část děje působit i jaksi méně okatě a pro někoho ve své době možná i přesvědčivě, dokud nezačne všechno do sebe zapadat a lidské slabosti nepřerostou ve velkolepé kontrarevoluční spiknutí, jež je triumfem maminkovské obhájkyně, která by nejraději viděla všechny nesouhlasící za mřížemi, ale všelijak toto své přesvědčení obchází, aby hned nevypadala jako zákeřná svině. Její konečné usmíření s "kulakem" už je jen tečkou za pamfletem, který uškodil sám sobě, že neodhadl míru, kdy má propaganda ještě nějaké šance nějak zapůsobit či alespoň vyvolat otázku. A myslím, že je jen dobře, že u nás v období normalizace nebyl nikdo tak "schopný", aby dal dohromadu něco vyargumentovaného a neplakátového pro nový režim. Protože žádný inteligentní člověk, který to má v hlavě srovnaný, naštěstí mezi zaslepené příznivce strany už v této době nepatřil. (14.10.2010)

Dokumentární hodnota je tady obrovská, leč z druhé strany barikády. Přesto může tento film dnes sloužit jako oko tehdejšího "velkého bratra", jako snímek ukazující postoje a názory naší slavné KSČ na srpnové události roku 1968 (zde zakamuflované do soudního případu týkajícího se ženy, která byla napadena "bandou" demonstrantů). Rozdíl mezi agitkami z padesátých let a propagandou let normalizačních je především ten, že v těch padesátkách to mohl brát ještě kde kdo smrtelně vážně a mohl opravdu věřit, že komunismus spasí svět. Naopak v době normalizace muselo být jasné i nejzapřísahlejšímu straníkovi, že idea komunismu je již dávno mrtvá, a že se pokouší pouze uměle oživit. Takovéto filmy pak nemohly být brány vážně, ale přesto vznikaly (viz Vítězný lid, Julek, Hroch a mnohé další...). Tento film má narozdíl od ostatních podobných alespoň nějaký spád, dokumentární hodnotu, zároveň je však odstrašujícím případem - a měli by si jej povinně pustit všichni voliči komunistů, ať vidí, jakou zlovůli podporují. Výkony herců jsou pak různorodé, od dobrých, přes průměrné až po katastrofální (nejvíce zaujme výkon skvělého Martina Růžka, půvabem pak oslní Hana Davidová). Jedinou hvězdičku dávám kvůli tomu, že existují ještě horší propagandistické filmy - bohužel. (13.10.2013)

Mám zvláštní zálibu a ta se stále zvětšuje s množstvím již viděných propagandistických filmů ať už z ,,radostných'' let padesátých či z období tzv. ,,normalizace'', kdy normální nebylo nic a nenormální se lidem tlouklo do hlav. Filmů s touto tématikou (mnou neviděných) nacházím stále méně a při jejich sledování si připadám jako takový laborant specialista. Vím co mám za sajrajt v petriho misce (na obrazovce) a vím jak ten virus jeden čas zamořoval široké okolí a infikoval zdravé lidi. To se mi samozřejmě stát nemůže a tak s vědeckým zápalem sleduji tyto propagandistické výrobky a díky odstupu a znalosti dějin, posuzuji si míru jejich nebezpečnosti v tom jak nenápadně či naopak nápadně podsouvaly určité myšlenky a přesvědčení širokým masám v kinech. Jejich škodlivost, nebezpečnost, jejich schopnost infikovat... Musím uznat, že jsem za ta léta bádání měl před očima lecos od vysoce infenkčních a nebezpečných záležitostí po obyčejné naprosto neškodné a nablblé filmečky. Pokud bych tedy po nahlédnutí do pomyslného mikroskopu měl určit závažnost tohoto konkrétního ,,viru'', který jsem dokoukal, musím konstatovat, že se jedná o zcela neinfekční záležitost, tak jednoduchou, že to nemohlo obstát ani v roce 1975. Debilita komoušů musela být značná, když tohle někdo dovolil vysílat veřejně aniž by si uvědomil, že je to celé kontraproduktivní a zesměšňuje to nejen tvůrce ale i stranu samotnou. Možná se v tom nějaký soudruh našel, možná, že i jej přestali na jaře 1968 sousedé z domu (kromě domovnice) zdravit, to ale byli jistě vyjímky. Celý ten návrat do padesátých let, kdy se lehce uznávají přešlapy, ale opět je činí jen ti co filmu hrají záporáky je směšný. Šílené jsou i některé ,,normální'' scény jako např. ta když Mixa přijde s kyticí karafiátů a flaškou domů za manželkou soudružkou prokurátorkou se udobřit po minulé hádce aby se s ní hned bezdůvodně pohádal... Pekelné jsou retrospektivní vsuvky z nichž nejlepší je ta jak malý hošík klade kytičku na hrob rudoarmějce... Celý ten zápal soudružky prokurátorky dopátrat se pravdy i když si může uškodit jak profesně tak v osobním životě... Zkrátka a dobře hrůza. Původně jsem myslel, že za tu celkem zábavnou úvodní naháněčku manželky soudruha vlasatými vagabundy, kteří navíc u jakéhosi maďarského bigbeatu kývali auty v ulici :-) - dám alespoň jednu rudou hvězdu bez srpu a kladiva, ale po dokoukání a expertýze vzorku odstupuji s hnusem od mikroskopu, sundávám bílý plášť a dávám odpad, kam posléze odhazuji s gumovými rukavicemi i tento pitvaný vzorek ! ODPAD ! (10.04.2017)

Uvědomělá prokurátorka jde tvrdě po iniciátorech lynčování bezbranné mladé matky a manželky funkcionáře, který se ty osudné měsíce nedal zviklat kontrarevolucionáři a zůstal neochvějně věren správnému směru. Kromě toho tato bolševička řeší rodinné problémy (manžel je slaboch chodící po bytě v zástěře, dcera je menší rebelkou). Hlavní herecká představitelka Jiřina Petrovická, toho času signatářka petice za udělení trestu smrti zrádkyni Miladě Horákové nám tak filozoficky deklamuje, že: "Člověk pro mě není samostatným ostrovem. Je pro mě součástí obrovského kontinentu. Každá smrt člověka mě tak uměnšuje." Oh, Gosh! Really Funny! pomyslel jsem si. Vše má pod taktovkou Vojtěch Trapl, pro něhož je tato legrácka debutem. Tento chlap je skutečným důkazem, že každý kdo měl v prdeli díru a dostatek bezpáteřnosti mohl v té době točit. Trapl ještě v 50-tých letech, jakožto vedoucí Krátkého filmu stál kupříkladu za propagandistickou zhovadilostí 'Běda tomu skrze něhož přichází pohoršení' o Čihošťském zázraku, v němž jsme se dozvěděli, že za vším stál proradný pámbíčkař, jenž hýbal provázkem s křížem (o tom, že ta rekonstrukce vypadá děsivě nepřesvědčivě a fušersky darmo mluvit). Po srpnu '68 povýšil a chtěl se odvěděčit. Pro diváka nejhorším možným způsobem - režírováním. Režíruje totiž - dají-li se tak nazvat jeho všechny postupy vyučované možná tak v prvním týdnu studia na FAMU - děsně neumětelsky a hrozně. Za všechny příkladu uvedu jeho nejčastěji využívanou metodu flashbacků jako z roku raz dva - přiblížení na detail postavy a následné rozostření, zamlžení. To prosím použije asi pětkrát. Vyprávění mu nic neříká, nemá šajna jak točit (mikrofony v záběru nejsou vyjímkou). Nejhoší jsou jeho pokusy o poetický nádech. Mladá belerína v parku s prostřihy na zručící vodu v potoku a hlavně scéna kdy maminka s chlapečkem kladou věnce na pomník Rudé armády osvoboditelky, načež se rozezní hitovka Svatá válka od Alexandrovců, prokládáno záběrem na rudou růži... Sál explodoval smíchy. Herci toporní a scénář otřesný, jelikož je to zase Traplova práce. Vzpomenuto a rozcupováno je vše související s Pražským jarem - 2000 slov ("Demokracie, to je řád a disciplína, ne chaos, co tohle představuje."), ironické nápisy k prezidentu Svobodovi (u moci byl již Husák) a zejména máničky a jejich uřvaná hudba ("Já je od sebe nepoznám. Vždyť jsou všici stejní. Chlupatí jak vopice!")... Na konci vše dobře dopadne, reakcionáři jsou podchyceni (za vším stojí karirérista Růžek, nebudu vás napínat), křivdy zapomenuty (ožebračený kulak se jde omluvit své žalobkyni) a spory urovnány. Morální vítezství patří Straně a lidu, ale bude ještě trvat, než se ten bordel uklidí. Zdejší výskyt 4* hodnocení od nejmenovaných uživatelů mě udivuje, ne-li šokuje. Buď jsme viděli jiný film nebo se jim paní žalobkyně s věčně zapálenou cigaretou, se kterou chodí snad i spát a svými procházkami po parčíku tuze zalíbila. (LFŠ 2008) (28.07.2008)

Snesu hodně, ale co je moc, to je příliš. Černobílejší ztvárnění postav v žádném jiném snímku československé kinematografie z období normalizace snad už ani nelze zhlédnout, pokud není režisérem Vojtěch Trapl či Karel Steklý. Udělat z novináře absolutního trotla, který předá prokurátorce důkazní materiál, jímž si sám na sebe uplete bič – idiotštěji to snad ani vymyšleno být nemohlo. Nepřesnosti ve jménech postav – pán, který tak miluje svou hospůdku, se nejprve prokurátorce představí jako Matěj Brebera, při přelíčení je z něj však najednou Viktor B... A jestli měl bejt vtípek to, že jeden ze svědků lynče se ve filmu jmenuje Karel Vochoč, zatímco skutečný Karel Vochoč zde hraje inženýra Balcara, no, nevím... A dále vše to, co zde zmínili už jiní, kteří film právem odsoudili do propadliště dějin. Schematismus nakvadrát, v mnohém snad schematičtější než v 50. letech. Never more!!! (09.11.2010)