Deutschland im Herbst
Germany in Autumn
Obsahy(2)
Povídkový projekt generace Nového německého filmu glosuje nálady ve společnosti po vrcholu aktivit teroristické organizace RAF. Západním Německem na podzim roku 1977 otřásla série událostí, jimiž kulminovaly aktivity radikálně levicové teroristické organizace RAF (Frakce Rudé armády), přesněji řečeno její druhé generace. Zatímco první generace spojená se jmény Andreas Baader, Gudrun Ensslinová a Ulrike Meinhofová se zaměřovala na bombové útoky a přepadení, jimiž atakovali moc státu a kapitálu, druhá generace primárně svými činy požadovala propuštění čelných představitelů první generace v vazby. Tyto podmínky zazněly v září 1977 při únosu Hannse-Martina Schleyera, vedoucího Německého svazu zaměstnavatelů, i v říjnu, když došlo k únosu letu Lufthansa 181 členy Lidové fronty pro osvobození Palestiny, s níž byla RAF spřízněná. 18. října osvobodila speciální jednotka pasažéry uneseného letadla a v návaznosti na toto selhání možných vyjednávání spáchali členové RAF věznění ve stuttgartském vězení sebevraždy, po čemž následovalo i zabití Schleyera.
Povídková filmová glosa Německo na podzim se rámcově odehrává v týdnu po 18. říjnu 1977 a z různých úhlů pohledu ukazuje tehdejší napětí ve společnosti a nálady různých vrstev populace. Snímek se současně stal utvrzujícím a stmelujícím projektem tzv. Nového německého filmu. Tento termín sdružuje generaci mladých německých autorských filmařů, kteří působili v šedesátých a sedmdesátých letech a ve svých filmech upřednostňovali kritiku, potažmo konfrontaci dobové společnosti a politiky. Jednotlivé části filmu realizovalo jedenáct režisérů včetně předních osobností doby jako Rainer Werner Fassbinder, Alexander Kluge či Volker Schlöndorff. Projekt sestává z hraných i dokumentárních pasáží a někteří představitelé se na něm podíleli bez nároku na gáži. Svého času byli tvůrci za film kritizováni, protože nesměřovali k jednoznačnému odsouzení RAF. Namísto toho se zaměřují na mnohem širší témata a fenomény nejen německé společnosti ve vztahu k občanské svobodě i aparátům kontroly. Celý tvůrčí tým byl v roce 1978 oceněn kolektivní Německou filmovou cenou.
(Česká televize)
Recenze (19)
Německo na podzim je dokument, který nepotřebuje a ani nechce zahrnovat diváka tunami faktických informací. Ty si může každý vyhledat sám a nepotřebuje k tomu režiséry jako Fassbindera, Klugeho nebo Schlöndorffa. Tvůrci chtěli zejména zachytit zjitřenou atmosféru onoho vypjatého období německých dějin a pokusit se ji zprostředkovat pomocí nevšedních formálních postupů. Mě se na tu vlnu podařilo naladit nad očekávání dobře a kusé informace či probleskující názory tvůrců byly už jenom jakýmsi bonusem k dokreslení této velmi originální dokumentární féerie. ()
Pro diváka neznalého událostí kolem RAF se asi jedná o nekoukatelnou záležitost. Já naštěstí nějaké vágní povědomí o těchto událostech mám, ale přesto je tento film obtížně uchopitelný. Střídání hraných a dokumentárních záběrů, které nijak dějově nenavazují, divákovi orientaci (byla-li vůbec nějaké zamýšlena) nezlehčuje. Přesto si myslím, že se režisérům podařilo popsat něco sice špatně artikulovatelného, přesto však reálného. Jakési německé podhoubí vinny, kterým je stigmatizován celý národ. Podhoubí které není na první pohled zřetelné, ale přesto je společností prodchnuto a pevně se jí drží již od konce 2. světové války a v němž úspěšně bují teroristické ideje. ()
Přepsáno v lednu 2020. Film Německo na podzim nepovažuji za dokumentární dílo, jde o umělecké vyjádření politického a sociálního postoje obdobně smýšlejících poválečných filmových tvůrců. Iniciátorem a nejpilnějším kolážistou je Alexander Kluge, o mnoho pozadu nezůstal ani Volker Schlöndorff, ale nejkontroverznější dráždění společnosti je projevem známého masturbujícího provokatéra Rainera Wernera Fassbindera. Alf Brustellin přispěl společnými dílky s Bernhardem Sinkelem, Katja Rupé byla spojena s Hansem Peterem Cloosem, Maximiliane Mainka dodala střípek spolu s Peterem Schubertem a jednu část přihodil také Edgar Reitz. Fassbinder našel uspokojení v přesvědčení o exhibicionistickém poslání a pro zvýšení účinku ostřelování společnosti neváhá obětovat ani svoji matku Lilo Pempeit, či svého partnera Armina Meiera. Se štěkající jízlivostí se zaměřil především na pojmy demokracie a svoboda. Schlöndorff se sarkasmem, vyplouvající z vlastní podstaty, přidává k Sofoklově Antigoně přídomek teroristka a hlasitě se vysmívá demagogii, vydávající se obvykle za kolektivní vůli demokratické svobody. Z hraných rolí filmu zaujmou: opatrný vedoucí televizní výroby (Heinz Bennent), hysterický televizní redaktor (Joachim Bißmeier), další souhlasně znějící členové schvalovací rady televizního programu (Otto Friebel, Helmut Griem, Dieter Laser, Enno Patalas a Mario Adorf), nové základy německé historie hledající učitelka dějepisu Gabi Teichert (Hannelore Hoger), teroristka televizní inscenace starověké tragické hry Antigoné (Angela Winkler), její ustrašenější sestra Isméné (Franziska Walser), zraněný terorista na útěku (Hans Peter Cloos), či jeho dobrovolně nedobrovolný doprovod a pianistka (Katja Rupé). Do toho všeho je též zapasován levicový básník a písničkář Wolf Biermann (emigroval na východ), švýcarský spisovatel a hlasitý kritik konzumu Max Frisch, levicový právník a významný člen RAF Horst Mahler (později se přiklonil k nacistické ideologii) a mnoho dalších. Německo na podzim je generační provokací na téma svoboda, hodnoty a konzum. Nebojí se radikálních slov, pokouší se upozorňovat na často neviditelné souvislosti a protestuje proti posilování policejní moci státu. Fašismus byl tehdy ještě stále živou vzpomínkou a svoboda vyznání je vždy v uměleckém světě velmi citlivým tématem. Německo na podzim je kontroverzním filmem, dráždí politickou moc a zpívá své přesvědčení. Originální to umělecký postoj k závažnému společenskému problému a politickému rozhraní, byť konzum zatím stále vítězí! ()
S hodnocením tohoto filmu, jsem měla od začátku problém .... I když nám v Německu (kde jsem tento film sledovala) říkali, že přestože je od kontroversního režiséra, ale povedl se, celkem jsem se na něj těšila. Bohužel po pár prvních minutách, mé "nadšení" lehce opadlo, nejenže mi některé epizody nedávali smysl, často jsem ani nevěděla, na jakou událost film zrovna poukazuje .... Možná to bylo tím, že jsem film viděla pouze jednou ale obávám se, že ani při opakovaném sledování bych svůj názor nezměnila .... ()
Šestnáct let po Oberhausenu dala poválečná generace západoněmeckých filmařů dohromady další manifest, tentokrát filmový. Kolážovitou formou, která měla připomínat televizní vysílání, se vyjádřili k událostem tzv. „německého podzimu“ (název byl odvozen ex post z jejich filmu), jenž začal únosem průmyslníka a bývalého hodnostáře SS Hannse Martina-Schleyera a skončil nevyjasněnými úmrtími zakládajících členů RAF. Svůj politický postoj autoři dávají najevo už jenom kolektivním přístupem, kdy se jednotlivé autorské výpovědi sbíhají do jednoho informačního toku, a jen dobrá obeznámenost s dílem zainteresovaných vám pomůže rozlišit, kdo měl zásadní podíl na kterém segmentu. Bezprostřední reflexi probíhajícího politického dění doplňují filozofické úvahy, přičemž jako referenční rámec slouží téma násilí a jeho oprávněnosti. Přisvojování patentu na násilnou činnost státem vyvolává vzhledem k historickým souvislostem obavy ze zneužití represivního aparátu proti občanům. Záběry z nacistických týdeníků jsou proto „kontextualizovány“ a zároveň dávány do souvislosti se soudobými událostmi. Dvakrát se ve filmu objevuje citát „Když hrůza dosáhne určitého bodu, je jedno, kdo ji páchá. Jen ať skončí." Na konci jej zřejmě budete vnímat v odlišném světle než na začátku. 75% ()
Galerie (44)
Photo © Filmverlag der Autoren
Reklama