Miláček z Paříže

Miláček z Paříže je spíše romantizujícím, než klasickým romantickým filmem. Zábavu s výrazným švihem dodává sarkastický nadhled, s nímž se pohlíží na romantické stereotypy i rozhořčené hranice maloměšťácké morálky. Rozverně si pohrává s představou osudové romance a své protagonisty neváhá každou možnou chvíli škádlit pokušením a bezbranným podléháním moralistickým předsudkům. Uličnicky ukazuje rozdíly romantických hrátek i upřímné snahy nezkušenosti a proplete obě linky osudovým uzlem. A vítězství černého humoru nad romantikou je doplňováno osobitou snahou o vykreslení stavu duše ve snech a představách naděje i psychedelického tápání. Výsledkem je pozoruhodná syntéza romantizující romance a sarkastického škádlení jízlivého osudu. Hlavní postavou neposedného příběhu je Monpti alias Ingar Vaszary (dobrý Horst Buchholz), mladý chudý maďarský malíř. Život umělců je ovlivňován milostnou avantýrou a první životní zkušenosti nabírající výtvarník nemůže být ušetřen před touto emocionální cestou, která výrazně ovlivňuje život i dílo. Vrhá ho do tužby, okouzlení a dychtivého očekávání naplněnosti tělesné rozkoše. A romantizující ironie ho nikdy nešetří. Hlavní ženskou postavou je opatrná Anne-Claire Jouvain (velmi zajímavá Romy Schneider), mladá nepolapitelná osudová dívka. Strach vybudoval vzdušné zámky a ochrannou pojistku. Touha je silná, cudnost je svazující, naděje dodává kuráž a bezprostřednost. Důležitou postavou je Nadine (šarmantní Mara Lane), elegantní panička z lepších kruhů. Naplno se oddává romantickým hrátkám přetvářek a smyslnosti a trpělivě se čeká na osobní převahu nad cílem i cestou. Výraznou postavou je Monpti (zajímavý Boy Gobert), odměřený milenec Nadine. Nenechá se chytit, a přesto se stále vrací. Z dalších rolí: dráždivě koketní uklízečka Zaza (zajímavá Olive Moorefield), pobaveně přelétavý soused z čísla 17 (Bum Krüger), či jeho spořádaná manželka (Iska Geri). Paříž je atraktivní kulisou osudového vztahu. Film pobaví a zaujme svou netradiční podobou daného žánru, kterým zatřese a zpřevrátí žánrová klišé v lehce provokativním nadhledu. (23.03.2017)

Druhé setkání Romy Schneider s Horstem Buchholzem, ze kterého mám smíšené pocity. Dva mladí lidé hledající půdu pod nohama se postupně poznávají a v okamžiku, kdy láska pro ně přestává být jen slovem, jeden z nich tragicky umírá. Téměř dvě třetiny filmu se jen tak líně táhnou a nedávají nám příliš šanci pochopit jednání mladé Anny-Claire, což je velká škoda. Samotný konec je však velmi silný a dojemný. Vidět zlomeného Horsta Bucholze, který už nikdy nepředá sáček s pomeranči své milé, to slabým povahám skutečně vžene slzy do očí... (22.06.2010)

Na počátku byl maďarský román Monpti z roku 1934 a jeho adaptace se stala něčím, co se v Käutnerově podání chtělo na hony vzdálit od tatíčkova kina. Ale výsledek není přesvědčivý. Romy Schneider a Horst Buchholz byli ještě v předchozím filmu Robinson soll nicht sterben dětmi. A nyní mají prožít antiromanci v Paříži. Naoko se vzdálit z německo-rakouského prostoru a v bočním příběhu glosovat antimorálku. Na každý pár autor předlohy Gábor Vaszary je společně s režisérem i autorem scénáře a jde tedy o adaptaci autorskou. (06.02.2009)

Milenci lezou sem a tam, chvíli se milují a posléze se zase hádají, nevědí, jestli jsou jaloví nebo březí. Mladý Horst B. byl celkem sexy. Romy není absolutně moje parketa - překousnu jí pouze jako Sissi, potažmo v jejích prvních víceméně "heimat" filmech, její pozdější dekadentní psychohysterické role jdou úplně mimo mě. Zpestření fádního děje týráním kačátka je odporné! Nečekaný tragický konec dojme a boduje. Aber nie mehr, danke! (24.08.2022)

Okouzlujícím činí tento film jeho oneirické ladění přetvářející Paříž padesátých let v nereálné kulisy „krásného snění o tragické lásce“. Snovost, umocněná několika halucinačními scénami, se zakládá na citlivé kameře, důsledně sytící každý obraz „pařížskou atmosférou“ (nejednou až do kýčové grimasy), již ovšem svým soustavným utíkáním a zmatkováním narušuje nejapný hlavní hrdina. I když ne tak docela: jeho gradovaná nedokonalost a tedy nepatřičnost v dokonalém prostředí jej společně se závěrečným pohledem na něj snícího zobrazují jako příkladného krutého snivce. A stejně tak i dynamický spád filmu, absence psychologizace postav a konečně paralela s mileneckým párem z vyšší společnosti (dovedená v závěru do křiklavého zauzlování). Uznávám: tvůrcům patrně nešlo o rozkladné zachycení snu, ale o cukrkandlovou romanci, což dokládá i naivní vypravěčský rámec. Ale i o ní se dá snít. Takže díky za tu iluzi a za hrdinku, jejíž lži zůstanou bezelstnými a její nitro neodhalené. (15.03.2009)