Riaru Onigokko

Šion Sono má filmy nezapomenutelné (Ai no mukidashi, Tsumetai nettaigyo a Tokyo Tribe), filmy (nad)průměrné (Jigoku de naze warui, Koi no Tsumi) a filmy zcela špatné (Kimyō na sākasu a Jisatsu sākuru). Nyní se zbláznil a rozhodl se napodobit Miikeho, a natočit více filmů než je třeba - takže otázkou bylo spíše to, jak špatné budou. Jako první na řadě je Tag, ten film synopsí zajímavější z daného vrhu. A ve zkratce lze řící, že patří do té průměrné skupiny - má světlé body, ale celé je to jaksi prázdné, uspěchané a nedokončené. Co to ztrácí na scénaři ale vyvyžuje Sono svým lehce komediálním stylem a rozpoznatelným rukopisem, navíc s na první poslech rozpoznatelným soundtracekem postrockových Mono. Mimo to určitá nadsázka se školačky, a již i pro fanoušky japonské kultury jistě nestravitelné dramata ze školních lavic a neskonale tvarově odpudivých míst výuky (chyběl jen tradiční výstup na střechu školy s emocionální scénou). Zábavnách 85 minut bez většího přesahu, Sono má jistě na více (4/5 zvláště kvůli přeletům nad krajinou za hudby Mono). (01.12.2015)

Nejdříve jsem se domníval, že Sono až příliš koukal na jeden posmívaný flák od Shyamalana. Posléze zazněla hudba od Mono, mých japonských oblíbenců. Samé překvapení. Sono umí překvapovat a já jsem za jeho nevyzpytatelnost rád. Je mi jedno, že Tag nedává smysl, jelikož v několika scénách, během kterých samozřejmě hrálo Mono, intenzita mého prožitku atakovala maximální hranici. Škoda, že jich tu není víc. Pecka ranku Love Exposure a Suicide Clubu se u mě tedy nekonala, ale tuhle kvalitní výstřednost jsem si stejně užil. (26.12.2015)

Film sice nedává žádný smysl, ale obsahuje spoustu krve a školaček v uniformách, a skoro se v něm nevyskytují muži, takže u mě dobrý. Taky je fajn, že SONO objevil MONO, bohužel potenciál této kapely zůstal trestuhodně nevyužit, takže na pořádný postrockový nářez ve filmu si budeme muset ještě počkat. (15.12.2015)

Mitsuko je jediná žiačka z dievčenskej triedy, ktorá počas školského výletu prežije útok záhadnej sily, ktorá zmasakruje všetky jej spolužiačky. Alebo, že by nie? Že by to bol všetko iba sen? Existuje niečo ako paralelný svet, v ktorom niekto, niečo, v rovnakom čase ako my, opakuje rovnaké úkony ako my, pričom môže byť náš osud spečatený odlišným spôsobom? Alebo je to všetko iba v našich hlavách, ktoré môžu v stresových situáciách obsahovať choré myšlienky, pričom nedokážeme rozpoznať čo je realita a čo sen? Má ženská logika logiku? Je možné, že by ženy ako také, mohli disponovať väčším množstvom charakterových čŕt ako muži, pričom práve z tohto dôvodu im nedokážeme porozumieť? Odpoveď možno nájdete práve v tomto surrealistickom filme, od špecifického režiséra - Šion Sona, ktorý sa rozhodol zamyslieť sa nad citovým vnímaním či samotným chápaním nášho nežného pohlavia, pri inak zdanlivo bežných situáciách, kedy musia dospieť k rozhodnutiu, akým smerom sa budú v živote uberať. Typický Šion Sono. Kto nepozná spôsob práce tohto Japonského veľmajstra z krajiny vychádzajúceho slnka, nech sa jeho tvorby ani nechytá. Pre koho bude tento film jeho prvou skúsenosťou, len sťažka sa vyhupne cez tri ☆. Ten kto má od Sona čosi napozerané, zrejme si (z časti) príde na svoje. Videl som od neho niekoľko solídnych, prazvláštnych filmov, ktoré nie vždy našli pochopenie, pričom v prvý dojem tento "Nezvratný Osud" z Japonska taktiež budí presvedčenie, že divák chápe, tuší, ba dokonca vie, o čo ide. Prezradil som už pomerne dosť. Alebo klamem? No veď posúďte sami. Každopádne, ja som bol spokojný, lebo samotný snímok ponúka dosť násilných scén nato, ako spĺňal zaradenie do žánru horor. Je pravdou, že niektoré počítačo efekty občas nespĺňali najvyššiu kvalitu prevedenia, no jeho divno divný spôsob prevedenia vlastných myšlienok zostal zachovaný, a zato som rád. Sono je proste iný, a buď ho budete rešpektovať preto aký je, alebo jeho tvorbu proste nesledujte. Za mňa - 60% (25.11.2015)

Film „Riaru onigokko“ není pro každého, je to film, který je určen fanouškům asijské tvorby, jimž přines dobrý zážitek. Ale myslím, že je to zážitek i pro někoho, kdo japonské filmy moc nemusí. Není to jen o tom násilí, ale je to celkově o tom, co si hrdinka prožije a jaké scény musí podstoupit. V tomhle je to intenzivní, skutečně velmi intenzivní a dovede to diváka přimět přemýšlet o trochu hlubším smyslu dění. (19.02.2018)