Čokoláda

Nádherně sladký a příjemně voňavý příběh o prozření a napravení se. Na čokoládu jsem během sledování chuť neměl, neboť jsem jí spousty spořádal před projekcí. Nejspíš jako průpravu před samotným zhlédnutím :) Ono mě navíc po čokoládě občas bolejí zuby, čili všeho s mírou. Čokoláda je asi nejslabší film, který jsem od Lasse viděl, i přesto jsem se celé dvě hodiny bavil a s úsměvem na tváři sledoval veškeré dění. Překvapivě jsem se však nezakoukal do Juliette Binoche, ale (třebaže to zní poněkud podivně) do Leny Olin. Vitalita z ní čišela o sto šest. Tím nejlepším je na celém filmu Judi Dench, jejíž stařenu jsem jí sežral i s navijákem. A samozřejmě Johnny Depp, který si mě narozdíl od většiny zde získal - scéna s pojídáním žížaly mi utkvěla v paměti nejvíce. Tyto řádky píšu, když zrovna čtvrtou hodinu čekám na oběd a u monitoru mi leží čokoládová tyčinka. Že bych si jen jeden kousek dal..... (04.04.2008)

Hallströmův parádní film ze života, s jeho vzestupy i pády, tentokrát o krásné cukrářce a prodavačce čokolády, asketickém konzervativním starostovi a lidech v jednom francouzském městečku. Film atmosférou podobný Hallströmovým Pravidlům moštárny, nebo Menzelovým filmovým přepisům Hrabalových novel. (Nejlépe sledovat s bonboniérou.) Trailer: http://www.csfd.cz/film/4085-cokolada-chocolat/videa/ (11.11.2009)

Tenhle film jsem dřív měla ráda, teď mi ale začala vadit jeho do nebe volající pohádkovost (krásná a chápající moudrá žena přijede do zapšklé vesnice, kterou díky čokoládě mění na nebe na zemi, a aby toho nebylo málo, tak ještě připluje sladký Johnny?). Přes tu se už nemůžu moc přenýst. Jinak ale v týhle pohádce šlape všechno jak má, francouzský venkov je krásný, herci hrajou skvěle (Molina je nejlepší, ale ani Peter Stormare není k zahození) a hudba je opravdu fantastická (vivat Rachel Portman). Prostě typicky hřejivý až přehřátý Lasseho film. (26.10.2011)

Pozoruhodná óda na čokoládu je holdem skutečně svobodnému lidství. Přesně a citlivě položená doba i místo děje (francouzský venkov té doby byl stále tvrzí výrazně katolického konzervatismu v podstatě starého feudálního režimu) přesně postihuje počátek prudkého hodnotového zlomu evropské společnosti, který se mohl udát kdekoliv - v Normandii právě tak jako v Province, v Kalábrii stejně jako v Aragonu, v Edinburghu srovnatelně jako v zapadlé kyperské nebo řecké vsi. Anonymní městečko, které se vědomě nevymanilo ze středověkého krunýře svých hradeb, místo, kde se téměř zastavil čas, reprezentuje jen jedno z posuzovaných pojetí života. Tím druhým je polyteistickou, zčásti ještě totemistickou mytologií podmalované putování dvou poutnic, matky a dcery, jejíž vzpomínka je hlavní dějovou linií neobvyklého příběhu. Konfrontace, která nemá vítěze, protože silnější je vždy ne ten, který ve jménu pýchy bere a odnímá, ale ten, kdo nerezignuje na pokoru a umí přijímat. Protože brát není dávat. Zhruba tak lze vystihnout zdánlivě průzračné mravní poselství tohoto mimořádného filmu. Severák, vítr drsné Skandinávie, vábí k těkání z místa na místa vždy a každého, a hopsavý klokánek dětské fantazie Pantoflíček, ho musí, chtě nechtě, následovat. Po velkém zlomu, po návratu k sobě samému, po odplynutí drsnosti, která skrývá až chlapeckou plachost navenek nesmlouvavě nesmiřitelného aristokratického starosty maloměsta se vlastně nic nemění. Jen lidé jsou tu na sebe milejší a zdvořilejší, pozorněji sledují své úspěchy i nezdary. Stařenská Madona drsného pábení v jedinečném podání Judi Denchové právě tak jako virtuózní magie něžné krásky Juliette Binochové nebo pokorný návrat k smysluplnému, vnitřně bohatému a tvořivému životu trampského tuláka a předchůdce beatniků i hippies v jedné osobě v podání Johny Deppa vedle dalších skvělých výkonů propůjčují tomuto poselství zvláštní neokázalou naléhavost. Naléhavost, která prostotou pravdy i střídmostí formy, v níž ji podává, je zváště působivou. Krajinná dvojkamera Rogera Bratta a Jeremy Brabena uchvacuje jak zasazováním města do jeho krajinného rámce, tak důsledným a důkladným mapováním a vychutnáváním zdánlivě všedních míst jeho ulic a zákoutí (zejména to platí o soše Reynaudova předka před kostelem a radnicí na plácku, který plní funkci centrálního náměstíčka). Vnějšková všednost mnohdy nezasvěceným jakoby nenabízela nic jiného než urousanou, vlastně opotřebovanou všednost; teprve bližší pohled naznačuje, že osobitost a výraznost nejsou zvláštním, ale všeobecným lidským kulturním statkem, který je dostupný pro každého z nás. Oslňující skandinávská obdoba českého čapkovského či fričovského všedního dne na rozhraní věků zůstává trvalým poselstvím-vzpomínkou, která do nás vstupuje spolu s rychle odeznívajícími posledními záběry filmu. (09.11.2008)

Příjemný film. Měl jsem obavu, že půjde o nějakou "sladkou" romanci mezi Juliette a Johnnym, ale hlavní téma byl střet mezi svobodou, změnou a tradicí a konzervatismem (přirovnání k Pleasentville sedí). Líbil se mi tento motiv a moc se mi líbily postavy - Juliette, ale i Judi Dench a její vnuk i pan starosta (výborný Molina) a další. Krásná hudba Rachel Portmanové přispívá k zajímavé atmosféře (např. když vítr volá). (07.07.2003)