Jonáš

Rodinný ten film rozhodně není. Je v něm dost lidských poklesků, je sice chvílemi didaktický a jakože rodinně pozitivní, ale je v něm dost nahoty a je na nějaké takovéhle škatulky i moc dobrý. Je ostatně úplně jiný, než zbylí dva Tannerové, které jsem viděl a je hodně originální. Je z něj trochu cítit švýcarská vybledlost gesta, s tím, že je zde onen frankofonní humor, který mi leckde jinde i vadí (scény s bábinkou z Bez střechy a bez zákona, popleta maminka z Rivettova Kdo ví atd.); ten jemný úsměv tu dokonce postavy i určuje - jsou milé a lze jim to věřit (pro mě je tu i doteď nejlepší role Miou - především kvůli plebejské anarchičnosti její figury). Je to film o etice, nepřekračuje člověčenství k nějaké vypjaté spiritualitě; a k tomu je zakotvený v sociologii (na způsob Resnaisova Mon oncle d'Amérique - ten mi to ostatně spolu s o něco slabším Život je román (kde se ovšem zase zpívalo v ději) připomínalo nejvíc -); - a je to patrně i celá jedna linie francouzských filmů "po '68" - ať jde o Rivettův Severní most anebo osmdesátkové Godardy - od proklamativní revolučnosti k všednodenní existenci; přes komunitu k sobě samotnému (a v umění od halasné revolty zpět k civilismu zacílenému opět víc na jednotlivce a kupodivu i na jeho zasazení do společnosti, do břicha velryby). Nová citovost se tomu říká. S tím, že některé lekce "osmašedesátníků" jsou dodnes platné - přednáška o výrobě světových krizí a komu že to slouží, že (dnes je 29.7.2022 - chystáme se na energetickou krizi a inflaci jakou jsme dlouho nezažili - covidová pandemie ke ždané krizi vládcům nepomohla, takže se hodí válka na Ukrajině), v Česku se leckteré v Jonášovi probírané aspekty občanského vzdoru systému dostávají ke slovu až v posledních dvou desetiletích (eko zemědělství, vzdělávání mimo systém). Každopádně je tedy i zde Tanner průvodce novou citlivostí, v níž ho znovu zajímá spíš efemérnost nálady jedince než osud jeho společenské třídy - protože: co těm revolucionářům zbývalo, když je stejně do jednoho pohlcoval korporát a ti co byli opravdu silní, viděli, že změní v nejlepším případě sama sebe uvnitř? Byl tu jeden pěkný fantaskní výrazotvorný prvek, který měla už Agnès Varda v Bytostech, tam byl ale negativní: obraz tam byl tónovaný, když postavy posedalo zlo. A ony si nemohly pomoci a způsobovaly zlo, a to přetrvávalo v reálu a hýbalo dalším dějem. V Jonášovi naopak obraz občas zešedl a stávalo se to v momentech, kdy se jak kdyby dolaďoval děj pod reálným dějem; když se postava zasnila, jak by chtěla, aby ta která realita měla ve skutečnosti probíhat. Mělo to v sobě aspekt proroctví, které ale ne vždy bylo naplněno. Čisté, básnivé. Jo, a mimo jiné je ve filmu skvělá skvělá naprosto nesamozřejmě skvělá, nerušivá komorní hudba - klavír, fagot, občas cello. Moc fajn! (28.07.2022)

Vždycky jsem měl rád režiséry, kteří si šli svou vlastní, mnohdy nevyšlalapanou cestou.Proto jsem měl rád (mám) Bergmanna a proto mám rád (budu mít) i Tannera. Tannerovy filmy sleduji dost pravidelně, i když nesytematicky a podle situace, podle toho, jak mi je dodává Andreas a když mám na ně (ni - pozor jinotaj) náladu... Filmová analýza devíti (čsfd) nebo osmi (imdb) osob, což je ostatně jedno, stajně tak jako i vlastnosti, jimiž jsou tam i onde charakterizovány. Ve své podstatě tu také nejde o jednotlivce, kteří ve svém rytmu přežili šedesátá léta, a nyní se setkávají v polouzavřené skupině. Jejich názory i činy jsou stále původní a svěží - navzdory od většiny jejich vrstevníků. K nim samozřejmě patří i Alain Tanner, přestože ke sklonu šedesátých byl čtyřicátník. Pozn. 1. Díky Tannerovi se zdá, že calvinské proktetí nad Ženevou je zlomeno. Na nás už je jen, abychom tohoto "polozapomutého" režiséra znovu objevili pro dobu Putina a Trumpa. (18.01.2020)

Bezpochyby jeden z nejpříjemnějších filmů, jaký jsem kdy viděl, s opravdu zvláštními postavami.... tak například Max - bývalý aktivista revolucionář, kterého touha změnit svět ještě úplně neopustila; Madeleine, snažící se ho zasvětit do tajů tantrického sexu (včetně servírování jídla z těla nahé panny a následný grupensex na hřbitově); původně nezaměstnaný Mathieu, nyní však "král hnoje" (raději by ale učil děti v domácí výuce); jeho žena Mathilda, co nemá ráda volné prostory, včetně prázdné dělohy; Mathieua zaměstnává na statku Marguerite, má to ráda, tak se prodává za 20 franků; její muž Marcel to nemá rád, toho zajímají jenom zvířata; dějepisář Marco používá při výuce pomůcky alá metronom, jelito nebo rozpůlená zelná hlávka a pokladní Marie ráda dává lidem v supermarketu slevy (penzionovaným strojvůdcům samozřejmě nosí kradený nákup denně domů)..... jak říkám - velmi příjemná, hezky plynoucí záležitost... akorát toho filozofování tam nemuselo být tolik... (12.04.2009)