Katzelmacher

Na malé ploše fragmentů mnichovské periferie se odehrává propletenec vztahů několika mladých lidí. Kdyby nestačily nepřetržité lži, promiskuita a tajná prostituce, nevyrovnanost partnerských vztahů a ze setrvačnosti společně trávený volný čas, další negativní vlastnosti postav odhalí příjezd řeckého přistěhovalce. Sterilita jednotlivých scén (ať už se jedná o statickou kameru, úsporné dialogy nebo strohost hereckého projevu) jen prohlubuje bezvýchodnou prázdnotu života hrdinů. Deziluzi naplňuje v neposlední řadě zjištění, že i mladá generace raději potlačuje individualitu, než by se vzdala bezpečí skupiny, navíc není ochotna poučit se z chyb otců a místo toho raději koketuje s nacismem zavánějící xenofobií. (08.01.2011)

Katzelmacher je film, který vypovídá hlavně o dvou tématech. O pozici gastarbeiterů, kterých do Německa přišly v šedesátých a sedmdesátých letech tisíce a také o povrchnosti a prázdnotě života a vztahů některých mladých Němců. Ty nám Fassbinder ukazuje v tom nejkritičtějším světle. Skupinka hlavních postav se chová jako tupé stádo, ale ani jednotlivá individua nejsou sympatická. Navzájem se podvádí (přičemž se Fassbinder nebojí ukázat ani homosexuální vztahy), pomlouvají, šíří klepy a žijí vyprázdněné stereotypní životy, což je ve filmu zdůrazněno omíláním dialogů o stále stejných tématech, případně opakováním celých vět a procházením stejných míst. Touto sociální kritikou mi Katzelmacher připomněl o něco starší Sedmikrásky Věry Chytilové, které neměly jenom podobně absurdní obsah, ale také sebevědomou a netradiční formu. Katzelmacher vychází z Fassbinderovy divadelní hry a také jeho filmová adaptace je minimalistická. Vystačí si s několika málo herci, nevýrazným herectvím, jednoduchými záběry i mizanscénou. (07.03.2011)

Čo múdre o tomto filme povedať? Celé je to urobené na statické zábery, celky a polocelky. Neviem či tam bol vôbec niekedy použitý detail. Frontálne snímaní herci v minimalistických kulisách, ktorých výkony môžno označiť za civilné aj za divadelné zároveň. Asi štyri krát sa kamera pohne. Vždy ide o identickú jazdu v identickom prostredí s identickým hudobným motívom (optimistické klavírne akordy, ktoré ironizujú groteskný svet antihrdinov) vracajúcu sa ako refrén. Fassbinder si berie do pozornosti niekoľko párov mladých dospelákov v mestskom prostredí. Jeho hrdinovia opäť statočne fajčia aj súložia (aj chlap s chlapom). Komunikácia sa redukuje na výmenu peňazí. Jeden muž neplatí svojej domácej nájom(naopak ju využíva po všetkých stránkach), aby mohol zaplatiť za sex frajerke svojho kamoša z partie. Chlapi sú citoví kripli so sklonmi k agresii, ženy úbohé chudery márne očakávajúce opätovanie nehy od svojich partnerov. Najvzrušujúcejšou zábavou ich životov je hrať karty v krčme. Fassbinder tu hrá gréckeho robotníka, ktorý sa ubytuje u jednej z hrdiniek, inej odoprie súlož, a tá ho ohovorí, že ju znásilnil. Iná, ktorej nasľubuje, že ju vezme do Grécka, sa do neho zaľúbi. Chlapi z party vydedukujú, že musí byť komouš, kedže je z Grécka a tak ho zmlátia. Takže tu režisér okrem svojich obsedantných tém, čo sa týka problematiky moderného ľudstva, exponuje aj nemeckú xenofónosť a ohováračské malomeštiactvo v plnom rozkvete. Je to dosť sranda. Najmä absurdný záver, keď muži plánujú ako pôjdu žiť na ponorku, lebo ich už omrzel život doma a keď jedna hrdinka stále dúfa, že bude slávna herečka. Na tomto zúfalstve, beznádeji a prázdnych kecoch sa nedá nič iné, len smiať. Troška mi to pripomínalo Seidla, aj spôsobom ako to bolo natočené, aj témou. (13.06.2012)

Podle vlastní Fassbinderovy divadelní hry, za pár dní natočené formálně velmi zajímavé dílo. Časté frontální záběry: kdy se postavy koukají pasivně před sebe (promlouvají tedy přímo k divákovi, aby primitivnost jejich názorů a charakterů byla ještě jasnější), nebo konají všední běžné úkony a nemluví. Přičemž kompozice působí jako divadelní scéna (případně jako frontální fotografie). Jasná, promyšlená struktura, vtip (plynoucí z absurdity situace: do lenivého poklidu města přijíždí po čase gastarbeiter, Jorgos z Řecka ztvárněný režisérem samotným, který je trnem v oku místním dělníkům, přízemním jak poleno) a Fassbinderovo sebevědomí (i schopnost mírně provokovat - dějem, nebo též záběry nahých mužských zad). Chtěl bych zjistit, na kolik klapek Rainer Werner natáčel klíčovou scénu, kdy místní zmlátí a skopou jeho postavu... (10.11.2010)

Pár prostředí bez objektů, které by k sobě strhávaly pozornost. Statická kamera. Jen občasné využívání přímé kauzality. Záběry končící prostým odchodem jedné nebo více postav z rámu (vzniká tak dojem, že jejich vyprázdněná existence je omezena jenom na bytí v obraze – mimo něj nejsou). Radikální odmítnutí estetiky narativního filmu není u Fassbindera samoúčelné. Formální úspornost slouží obsahu – chladnému pohledu na zamrzlost německé střední třídy. Ke svým neusazeným vrstevníkům je režisér stejně nelítostný jako k manželskému páru, jehož komunikace je postupně degradována na strohá sdělení a prudké fyzické výpady. Na agresi dřímající společně s předsudky pod laxně nahozenou fasádou Fassbinder upozorňuje s věcností tak brutální, až se film blíží absurdní komedii. Také z absence gradace je přitom zřejmé, že tohle čekání na Godota kvůli přístupu postav, jejichž neschopnost hnout s vlastními životy kulminuje stádní agresí, nikdy neskončí. 85% (05.02.2021)