Liebe ist kälter als der Tod

Fasssbinderův první film působí ještě hodně prkenně a minimalisticky, chvílemi koukáte jen na postavy s bílou zdí na pozadí, scény jsou útrpně dlouhé, trošku mi to připadalo ovlivněné Godardem a Melvillem. Jednání tří hlavních postav vysvětlil sám Fassbinder: "Tento film je proticitový, protože věřím, že city se dají zneužít a ve skutečnosti se také zneužívají. Bruno, Franz a Joanna hledají lásku, ale nejsou schopni artikulovat popř. komunikovat. Proto imitují role z gangsterských filmů, aniž by si to sami uvědomovali: jejich jednání a uvažování je takříkajíc z druhé ruky." (12.07.2009)

Svoj dlhometrážny debut Rainer Werner Fassbinder v úvode venuje trojici významných predstaviteľov nouvelle vague - Claudovi Chabrolovi, Ericovi Rohmerovi a Jean-Marie Straubovi. I keď toto venovanie nie je nijak zavádzajúcim, Liebe ist kälter als der Tod skôr pripomenie, ako tu už mnohí spomenuli, dobovú tvorbu Jeana-Luca Godarda, predovšetkým jeho geniálne entrée A Bout de souffle (na ktoré odkazuje scénou vraždy policajta). Fassbinderov film nie je tak ucelený, no rovnako disponuje na vek režiséra prekvapivou vyspelosťou a schopnosťou formulovať jasnú tézu. Oba filmy predostierajú radikálny pohľad na žáner gangsterky, vzťah muža a ženy, a globalizované/kozmopolitné európske metropoly (Američania v Paríži, Afroameričan v Mníchove). Definujúcim článkom sa stáva názov - Godardov film je hektická existencionálna štúdia, ochromujúci príliv novátorstva zahalený francúzskym šarmom, Fassbinderov naproti tomu chladné minimalistické spoločenské zhodnotenie, ktoré je výstižné tým, že sa hĺbku ani nepokúša predstierať. Je preto jeho antitézou - kde Godard vraví „žite nebezpečne až do konca“, Fassbinder hovorí o vyprázdnenej povrchnej existencii uznávajúcej len dve hodnoty - sex a smrť. Jeho hrdinovia sa hrajú na gangstrov a nosia nepreniknuteľné ľudské masky bez výrazu. Milujú sa, vraždia a zomierajú v dlhých bezstrihových scénach so statickou či pohyblivou kamerou, s hudbou i bez, len v odtieňoch šedej, rúcaní konvencií a hraní postmoderných hier. Nemajú emócie, morálku ani cieľ, a vo filme proti nim nejestvuje protiklad. Temná groteskná predzvesť generácie X, záverečná etapa „mužnej“ generácie W (do ktorej patril aj Fassbinder a mimo iného to potvrdzuje jeho neskoršia brada a fúzy, čo s filmom nesúvisí, ale vzťahuje sa k jeho tvorbe vo všeobecnosti). V nasledujúcej snímke Katzelmacher, ktorá tematizuje rasovú neznášanlivosť, medziľudské vzťahy a po prvý raz v režisérovej filmografii i otázku homosexuality, zachádza v prísnej metodike a odstupe ešte omnoho ďalej. Mimochodom, film voľne nadväzuje na krátkometrážny Das Kleine Chaos. 85% (04.06.2015)

Fassbinderovo celovečerní cvičení může, ve svém množství nápadů, mnohde působit nedotáhle, však i bez filmové průpravy a s krátkým časovým obdobím vzniku filmu se režisérovi povedlo odstartovat svou tvorbu jasně a pevně. Zkrachovalé postavy, jejichž nevydařený život je většinou umocňován perfektní prací kamery (i k jejím dlouhým jízdám později došel ve svých filmech Béla Tarr), se stávají středem Fassbinderova zájmu. (05.04.2012)

Myslím, že Jean-Luc G. by měl Rainera Wernera F. žalovat za plagiátorství. — Fassbinder zvládl vtěsnat celoživotní režisérskou dráhu do pouhých třinácti let, takže bavíme-li se o jeho raném období, jsou to vlastně jen první dva roky. Předtím, než se zformoval jeho osobitý styl (zhruba v době vzniku Obchodníka se zeleninou, když objevil Sirkova melodramata), jsou jeho filmy přímým pokračováním francouzské nové vlny. Nikde to asi není vidět tak jasně jako v jeho debutu Láska je chladnější než smrt, gangsterce, která ovšem víc než ty původní americké používá jako vzor francouzské šedesátkové filmy. Bruno (Ulli Lommel) jako by z oka vypadl Alainu Delonovi v Melvillově Samurajovi, styl (a do jisté míry i příběh) jednoznačně kopíruje Godarda (U konce s dechem, Banda pro sebe), další režisérovy vzory jsou zmíněny v úvodních titulcích, nebo přímo ve scénáři (zavražděná servírka se jmenuje Erika Rohmerová). Kamera je až na občasné godardovské jízdy statická, ale Fassbinder skvěle využívá širokoúhlého formátu a jeden z jeho trademarků – pečlivě komponované záběry – je přítomen v každé scéně. Příběh je navíc o něco přímočařejší a lépe uchopitelný než v některých jeho dalších raných dílech. — Sympatické, krátké a svěží, i když na francouzských vzorech těžce závislé zahájení kariéry režiséra, který ze sebe bude následující dekádu chrlit jeden vynikající film za druhým a stane se synonymem německé nové vlny. (05.05.2024)

Fassbinderův vstup do celovečerního filmového světa svou originalitou a smělým nekonvenčním přístupem předznamenává celý zbytek autorovy práce. Srovnání s Godarem je v lecčems na místě. I když Fassbinder přirozeně na něj navázal v místě, kde byl v druhé polovině 60. let, sám Godard debutoval s filmem, v němž naopak rychlý svěží střih a stopování vnitřního života postav skrze jejich typicky godarovsky víceznačně, na první pohled místy banální a zároveň tajemné dialogy patřily k hlavním zdrojů jeho úspěchu. Ve Fassbinderově prvotině ve zkamenělých tvářích hlavního tria postav nevyčte to, co se odehrává v jejich nitru, ani nejlepší psychoanalytik. Zbývá tak jen sledovat dlouhé záběry kamery, hru kontrastů černé a bílé a gangsterský příběh "o přátelství, lásce a zradě". A ono to bohatě stačí. Krátké doplňující info: http://www.youtube.com/watch?v=RLQwe1LcvsI (18.09.2013)