Po strništi bos

Dobré postřehy, čím se lze nechat zaujmout, vypočítává Matty, ale zdůrazňuji, že jde o celkem snadno odhalitené záměry tvůrců, které nefungují i z dalších důvodů, než Matty uvádí: ať už proto, že dramatické momenty v rodině neodpovídají povaze ani vývoji naznačeného a odkrývaného konfliktu, takže některá rozhodnutí vyznívají neodpodstatně, nechtěně směšně, absurdně či přímo rozčilujícně, anebo proto, že u dospělých herců je občas silně poznat, že hrají, jak jsou nepřirození (především Vetchý a Voříšková) - hlavně v komických (Vetchý) či sentimentálních (Voříšková) momentech. Čili tam, kde to divák cítí nejpalčivěji. Další nepříjemností je, že tam, kde stará poetika Zdeňka Svěráka byla nemilosrdně vtipná a úderná proto, že byla podložená silným příběhem a pointovala se v čase organicky stále více s tím, jak se rozvíjel děj a prohlubovalo nosné sdělení, v tomhle sledu epizodických scén a vzpomínek to působí trapně jako vyprávění vtipů, aby utekl čas, a poetika jako obšlehnutá, vykradená, či násilně vzorová - vyprázdněná. Frustrace, která přijde se závěrem, kdy pocítíte, že jste se nakonec dozvěděli mnohem méně, než bylo ve filmu naznačeno a slíbeno, a že jste vlastně vůbec nedostali příběh, a přitom je ve vás teď nahodile uloženo lecos, co nebylo nosné a dourčené ani pospojované, a teď to ve vaší hlavě straší jako nadbytečné a ztracené, je hodně nepříjemná a snadno převáží to celkem příjemné dobrodružství momentů strávených s dětskou partou, zájmem o postavu Vlka v podání výborného Oldřicha Kaisera nebo připomínáním si typických rysů tehdejšího venkova, těch poutavých, vlídných, přitažlivých, i těch syrových, krutých, až odstrašujících, ale každopádně jako celek konstitutivních pro každého, kdo ještě měl tu čest (jako o několikerých prázdninách u dědečka ještě zčásti i já) - to byla přitom nejpřirozenější a nejvýživnější linka, která udržovala pozornost a sympatie, byť nakonec se ukázalo, že poněkud uměle a podvodně, že totiž byla také spíše samoúčelně zneužitá a v celku díla nikam nedovedená. A film jako takový tedy považuji za nezvládnutý, nikoli pouze za nedotažený. *~ (18.08.2017)

Ne, že bych Obecnou školu nějak zvlášť uctíval, ale viděl jsem ji mnohokrát a možná i proto jsem se na tento prequel nijak zvlášť netěšil. Ale jsou tu mí oblíbenci, v čele s Ondřejem Vetchým, takže jsem to prostě chtěl dát šanci i navzdory nevlídným recenzím. A čelil jsem pohodovému příběhu, tak krásně rodinně natočeném a citlivě zpracovaném dle vzpomínek Zdeňka Svěráka, přičemž jsem se dojímal každým druhým záběrem a ani trošku nenudil, jak tu čtu od lidí z každého druhého komentáře. Ne, že by se na Po strništi bos vzpomínalo jako na nějakou novodobou českou klasiku, ale věřím, že jakmile to začnou pravidelně reprízovat v televizi, diváci si k filmu cestu najdou a docení jej. PS : Oldřich Kaiser je tu naprosto bombový a neskutečně ho žeru! (09.10.2018)

Když vezmete už jednou vylouhovaný pytlík z čaje, strčíte jej do hrníčku a zalijete znovu vroucí vodou, výsledek prostě nebude mít zdaleka stejnou sílu, jako poprvé. Díky zdejším ohlasům, přinejlepším rozpačitým, jsem si nastavila hladinu očekávání ohledně "Po strništi bos" kamsi pod úroveň svých rozvrzaných kolen. To je velmi dobrá technika, při které divák nemůže být zklamán a často dochází k milému překvapení. Takže jsem si docela užila návštěvu doby, co mohla být opravdu krásná, kdyby jeden zasraný malíř pokojů neměl přehnané mocenské ambice. Svěrákův scénář sice působí dojmem, že vznikl na útržcích hajzlpapíru, z nichž část byla použita a spláchnuta, film je jaksi nekompaktní ve více ohledech, ale vlastně nemám nutkání se do něj ostřeji navážet. Nenadchnul, leč několik scén bylo docela fajn... žíznivému holt stačí i čaj druhák z popraskaného hrnku a já v posledních letech moc filmů neviděla. Mám sklon zastávat se slabších, dám laskavých 70%. (04.01.2019)

Nevím, jestli lze použít jako kompliment moje vyjádření, že jsem čekala, že to bude mnohem, mnohem horší. Film je po většinu času takový neutrálně nijaký. Linie s Vlkem je nějak neobratně (ne)vypointovaná a film tak končí jakoby zčistajasna a bez opravdového příběhového konce a změny či vývoje kterékoliv z postav. Co ale úplně nejvíc nefunguje a podráží filmu nohy je zcela nefunkční nastavení tónu a vyvážení drsných (a válečných) realit a vyměklé nostalgie. Za jedno mě úplně tahalo za uši tak tam vždycky čas od času zničehonic padala hrubá sprostá slova a za druhé postava Edova tatínka je úplně zprasená, ale opravdu skrz naskrz. Za jedno vůbec nenavazuje na Obecnou školu, jejíž pointou snad přece bylo, že táta je ten opravdový hrdina, sice má sem tam malé mouchy, ale ve výsledku je fakt borec. Za druhé se chová jako idiot a zejména ke svému synovi, až mi přijde nepochopitelné, proč by měl Eda mít takového tátu vůbec rád. A za třetí Vetchý kompletně selhává dodat té figuře nějakou dimenzi a zůstává u stupidní karikatury. S trochou fantazie si jde představit, že kdyby tu postavu hrál herec s nějakou grácií (jako třeba, hm, starý Svěrák, před dvaceti lety, že), tak by to mohlo jakž takž nějak vypadat, ale Ondra to určitě nezvládá. Takže absence "příběhu" by ve výsledku zase tolik nevadila, ale že nefunguje to, co ve filmu je, to už docela vadí. (03.01.2018)