Naušika z Větrného údolí

Postapokalyptická ekologická fantasy, ve které se středověce oblečení lidé prohánějí v letounech, které připomínají druhoválečné bombardéry, a bojují proti obřímu hmyzu? Žádná kombinace asi není nemožná, když ji dá dohromady skutečný vizionář, jakým Hajao Mijazaki očividně je. Během prvních patnácti minut si mě film dokonale získal. A vydrželo to až do konce. (02.07.2023)

Takový předchůdce Avataru, kde si Mijazaki splnil své mokré sny o třináctiletých holčičkách bez kalhotek. Prostředí příběhu je celé podivné, nijak nevtahuje, a stejně tak příběh mi přišel poměrně nudný, zdlouhavý a vláčný. Naušika mi byla protivná od samotného začátku, nemám rád přemoudřelé holčičky v žádném filmu. Navíc jsem si každou chvíli říkal, že holce musí být na frndu pěkná zima, nebo jí na ni táhnout, což rovněž odvádí od jakékoliv možnosti vcítit se do příběhu a užívat si nějaké fantastično. Popravdě je to celé natočené spíše tak, že člověk spíše čeká, kdy dojde k hromadnému znásilnění. :-) Zkrátka na můj vkus je film příliš málo o těch atributech, které dělají fantasy nebo postapo zajímavými. Navíc mi ta animace dost často připomínala seriál Viking Vike. (23.09.2013)

Jeden z prvních filmů samotného Hayao Miyazakiho a je i to trochu znát. Naušika z Větrného údolí je v mnoha ohledech lehce zmatená, trochu naivní a v úvodu až příliš komunikativní. S postupem času, kdy se odkrývá celý postapokalyptický fikční svět posetý nehostinnou Pustinou, rozlehlými pláněmi připomínající Dunu či velkou hmyzí armádou v čele s děsivým a majestátným stádem Ohmů, se na jakékoliv nedostatky snadno zapomene a kouzlo Miyazakiho světa začíná působit na plné obrátky. Motivace hlavní hrdinky, její průbojnost a odvaha mají zajímavou myšlenku i smysl, což jí dodává na vážnosti a dospělosti snímku. Na druhou stranu ji poměrně komickým způsobem někdo zapomněl na téměř každém záběru přimalovat spodní prádlo, tudíž se v tomto krutém světě nějakému tomu pousmání vyhnout nelze, a to je dobře, jelikož se jedná o poměrně těžké a náročné dílo, které zahltí psychiku nejednoho odolného jedince. Celý svět krásně podtrhuje hudební stránka Džó Hisaišiho, který zde částečně upustil od houslí a akční pasáže proložil pořádnou náloží rytmické elektronické hudby, která celý sci-fi nádech pěkně okoření. Naušika jako celek nepůsobí tak komplexně jako následující díla japonského velmistra animace, nýbrž si své kouzlo dobývá fascinujícím fikčním světem, údernou hudbou a zajímavou myšlenkou. [90%] | Kino (29.01.2017)

Miyazakiho imaginace je obdivuhodná, v pravém slova smyslu mytopoetická, jeho umělé světy jsou bohaté na překvapení a přitom věrohodné a živé. Také Naušika z Větrného údolí představuje velice šťavnatý plod autorovy fantastické představivosti. Snad trochu zvláštní, ne však nesympatická, může pro našince být ona pohanská v japonském cítění zakořeněná mytologie v pozadí většiny jeho filmů, která ukazuje dobro jako stav harmonie s božskými silami v přírodě a zlo jako nevědomostí způsobená násilná narušení tohoto řádu. Stejně zvláštní a o poznání méně sympatická je však režisérova pedofilií poněkud zavánějící potřeba poodhalovat každých pět minut hrdinčinu zadnici. Podobné úlitby chlípnosti odrostlejších diváků působí v pohádkovém dobrodružném filmu jako pěst na oko. (15.04.2007)

Na své výpravě do minulosti studia Ghibli jsem se vydal do vzdálené budoucnosti jménem "postapo", ve které se odehrává příběh princezny Naušiky z Údolí Větru. Originalita prostředí a běhu světa, která je Miyazakimu tak vlastní, tu byla už tenkrát, a stejně tak tu byla i výborná hudba pana Fujisawy aka Hisaishiho. Jde přitom o - možná krom Mononoke - "nejzelenější" film páně Miyazakiho, který je - opět stejně jako Mono - poměrně dost drsný a naopak poměrně málo dětský. Vlastně bych docela váhal, kdybych měl říct, jak starému dítěti bych Naušiku pustil. To ale nic nemění na tom, že to má spád, sílu a kouzlo, a že i když cítím v příběhu ještě pár nevyladěných míst, s klidem můžu dát 90%. (08.01.2012)