Každý pro sebe a bůh proti všem

Jako psychologicko sociologická studie by film neobstál (o čož se Herzog určitě nesnažil), vždyť kdo by věřil že člověk co měl být do 16 let přivázán sám ve sklepě by se neučil za pár let chodit, mluvit, myslet... (k tomuto tématu např. Truffautovo Enfant sauvage (1970) či Mockingbird Don't Sing (2001). Zato se však dá ve filmu vysledovat podobenství lidského života ve své obecnosti, i když je to vzhledem k velmi indviduálnímu životnímu osudu Kašpara Hausera docela paradoxní. Vždyť všichni jsme do svého života někým vrženi bez našeho přičinění, bez naší volby, bez znalostí. Každému pak společnost říká, jak vnímat a vysvětlovat si svět kolem sebe, snaží si každého člověka přizpůsobit k obrazu svému, aby odpovídal jejímu "protokolu" (Kašpar se pro společnost zrodí až když se objeví uprostřed norimberského náměstí, resp. když je přiveden do domu onoho důstojníka - a právě od té chvíle až do konce vzniká protokol jeho života). A stejně jako byl do světa bezbranně vržen, je z něho stejně zákeřně, bezdůvodně a svévolně tou samou osobou sprovozen. (30.04.2013)

Dodnes uspokojivě nevysvětlený smutný osud nalezence Kašpara Hausera, který měl celých šestnáct let na to, aby ve svém osamění nemusel na nic myslet, s přívalem impulsů mu budiž k chvále neotřelá interpretace vlastního vidění světa a zásadovost, s kterou si, ač v primitivním podání, utvrzeném spojením palce s prostředníčkem, vyslovoval své hluboké, protože vlastní, myšlenky... Zajímavé téma, jehož zpracování nenudilo, nicméně, jeho strojená a jakoby rekonstruující forma mně až tak docela nesedla. (07.10.2013)

Filmy Wernera Herzoga som objavila náhodne. Letmým prebehnutím jeho filmografie, som však zistila, že vo svojich filmoch spracováva témy, ktoré sú pre mňa mimoriadne zaujímavé a tak som sa postupne do nich pustila. Príbeh Kaspara Hausera je mojím druhým stretnutím s Herzogom a opäť veľmi uspokojivým. Jeho voči bežému divákovi neústretový, naturalistický spôsob stvárnenia príbehu určite nesadne každému. Mne však vyhovuje, pretože umožňuje naplno vyniknúť psychologickej stránke príbehu a ponecháva zároveň priestor divákovej vnímavosti. Kasparov príbeh ma vždy fascinoval a takmer sa stal témou mojej diplomovky potom však vyhrala iná, ešte obľúbenejšia téma. Príbeh chlapca, ktorý roky prežil v absolútnej sociálnej izolácii, ktorá mu neumožnila naučiť sa nielen rozprávať, čítať či písať, ale ani naučiť sa základné modely ľudského správania sa v rôznych štandardných životných situáciách. Pre svoje okolie sa teda stáva akýmsi mimozemšťanom, ktorého postupný proces začleňovania bol žiaľ predčasne ukončený. Toto všetko bolo vo filme zachytené dokonale. Jedinú výhradu mám len voči veku skutočného Kaspara, ktorý mal v čase svojho náhleho objavenia sa 16, herec, ktorý ho stvárňaval bol žiaľ podstatne starší...vykompenzoval to však úžasným výkonom. Už teraz sa teším na ďalšiu filmovú lahôdku, od tohto režiséra! (02.01.2016)

Ojedinělý příběh podle skutečných událostí o tajemném muži z Německa z první poloviny 19. století mě od počátku fascinoval. Do pocitů a zvláštního světa Kaspara Hausera, který dlouho vyrůstal v zapadlém vězeňském koutu bez poznání vnějšího světa a teprve postupně objevuje svět, život, lidi a řeč, se mi podařilo hned během prvních minut filmu vžít. Dokonce natolik, že jsem poprvé u cizojazyčného filmu s dostupnými titulky udělal jednu nevídanou věc: titulky jsem si úplně vypl! Německy sice něco rouzmím a základy této řeči ovládám, ale zdaleka ne natolik, abych pochytal význam všech dialogů ve filmu a díky tomu, že mi jejich obsah zůstával do jisté míry tajemným, byl to pro mě ještě větší zážitek. Ještě lépe se mi podařilo se pocitově vplížit pod kůži hlavní postavy, která stejně tak této řeči dlouho nerozumí a jen teprve určitá slůvka a výrazy začíná pochytávat. Werner Herzog natočil tento příběh tak fascinujícím způsobem, že lze ho z větší části sledovat klidně i pouze na základě vizuálního ztvárnění, kamera tu na mě v nejedném záběru působila přímo magicky... asi nejvíc se mi líbil záběr na Kaspera nad studnou zabíraný skrze jeho odraz ve vodě, ale i všechny poetické scény z přírody či zahrady na mě zapůsobily stejným dílem, jako sehrané situace hlavní postavy v konfrontaci s reálným životem. Opětovně jsem si pak titulky zapl až v momentě, kdy se Kaspar Hauser naučil pořádně mluvit. A bohužel, měl jsem pocit, že čím víc a rozsáhleji se ve filmu začalo mluvit a čím víc se dostával již poměrně vyzrálý Hauser mezi nejrůznější lidi včetně bohatou smetánku na večírku, tím i v některých scénách ke konci již moje nadšení mírně upadlo. Určitě silný film, který bych si ale pro případné plné hodnocení přál vidět i silným způsobem zakončený, místo onoho vědeckého rozboru vypitvaného mozku. Rozhodně ale spokojenost, protože jde o další Herzogův film, od kterého jsem dostal (i přes pár hlušších míst v poslední půlhodině) velký zážitek dle očekávání. [85%] (28.09.2021)

Další hodně náročný Herzog, který se svým tempem vyžaduje hodně trpělivosti. 70. léta byla co se Herzoga týče mnohem zajímavější v oblasti jeho dokumentů, leč o Kasparu Hauserovi se objektivní dokument dá natočit jen stěží, tudíž tady máme hraný film. Pomalý příběh člověka, který většinu svého životu prožil přivazaný v kobce, aby byl záhy přiveden do Norimberka bez jakékoliv znalosti, kromě jezení chleba, zaujme především uvěřitelným výkonem prosťáčka Bruna S. a dále pak zajimavou roličkou Floriana Frickeho z POPOL VUH, který zde hraje slepého klavíristu, "jenž hraje poněkud zvláštní hudbu" (motiv z AGUIRRE). (26.04.2011)