Opilí láskou

PTA má tak nezaměnitelný rukopis, že bych jeho dílo poznal i poslepu. Stačilo by mi slyšet jeho typickou práci se zvukem, kdy nechává hudební stopu přeřvávat se s probíhajícími dialogy, cuchá divákovy nervy a netradičním způsobem si získává jeho plnou pozornost. Mám pocit, že bych se v jeho podání díval jako u vytržení i na debatu jaderných fyziků. Punch-Drunk Love mi v mnohém připomnělo (o několik let mladší) Kaufmanovo Synecdoche, New York, a to nejen díky podobnosti hereckého obsazení. V obou případech bylo ztotožňování se s hlavním hrdinou poměrně bolestné; především proto, že hyberbolizovaným způsobem ukazovalo nepříjemné zrcadlo nám samotným. Jak Egan, tak Cotard byli přes svoje ubožáctví poněkud nepochopitelně přitažliví pro opačné pohlaví. Sandlerova postava se navíc snad v každé scéně chovala naprosto nepatřičně. Zda chtěl Anderson natočit inteligentní parodii na tuctové romantické komedie (tím, že vyhnal do absurdna, případně zcela převrátil všechny jejich zákonitosti), nebo si zkrátka jen dělal, co chtěl, netuším. Rozhodně ale obohatil filmový svět o další osobitou, precizně nakroucenou záležitost, kterou budu schopen plně vstřebat asi až po opakované projekci. (27.09.2009)

Postmoderně příznačně žánrově těžko zařaditelný film, v němž nadmíru osobitý režisér Paul Thomas Anderson umně a podivuhodně namixoval stylový filmový koktejl z romantické komedie, psychologického dramatu, kriminálního thrilleru a snímku o psychicky narušeném jedinci s obtížně zvladatelnými návaly agresivity a vzteku, který má mírné příznaky autismu či podobné psychické nemoci. Co Andersona dělá Andersonem (zasvěcení vědí, že podobně ,,divné" filmy točí i další Anderson - Wes, jehož snímky také ocení spíše divák artových či experimentálních filmů) - velmi originální práce s filmovou hudbou a střihem, která má navodit pocit psychického rozpoložení duševně narušeného člověka - tedy hlavního hrdiny (zvláště silná je až stresující scéna v první třetině snímku, kdy se na Barryho (a tím i diváka) doslova valí neurotizující stimuly z okolí jeho kanceláře - neodbytné telefonáty, cynická a nepříjemná sestra, právě dohazovaná nechtěná známost i karamboly v sousední dílně...). Na tomhle filmu je také nejlépe vidět, jaký kus cesty urazila americká kinematografie od dob tématicky podobného Rain Mana (lineární děj, klasická forma filmového vyprávění...) k Opilí láskou (linearita děje je záměrně několikrát narušena, mnohé v ději zůstává záměrně nevyřčeno, tvůrci experimentují s velmi originálními barevnými předěly atd.). Za zmínku rozhodně též stojí herecký výkon Adama Sandlera, kterému P. T. Anderson dal ve svém úžasném snímku možnost ukázat, že není hercem jedné role a že v sobě ukrývá i nezměrný dramatický talent (který později úspěšně rozvinul třeba ve Volání o pomoc...) Podobné filmy: Dedication, Rain Man (18.10.2008)

Je to veľmi dobrý film, ale rozhodne ním nezačínajte romantický večer. Je to skôr divná dráma s romantickou zápletkou než romantický film či komédia. Sandler skvelo skryl svoju demenciu za zaujímavú postavu (rovnako dobre sa mu to podarilo vo VOLANÍ O POMOC). Niektoré scény (vrátane akčnej) sú úchvatné a režisér ukázal, že má zmysel pre štýl a atmosféru. Moderný film, ktorý je poctou klasickým ľúbostným drámam... (11.07.2012)

Roztodivný a krásný - roztodivně krásný - krásně roztodivný: všechny tyto výrazy charakterizují P. T. Andersonův romantický snímek OPILÍ LÁSKOU. Vedle hereckých výkonů, skvěle vytvořené (podivné) atmosféry či výborné práce s obrazem je nesmírně důležitou a propracovanou složkou filmu zvuk, respektive: nečekané erupce (prapodivných) zvuků, "hluků" a následné "návaly" ticha. Vše to dohromady vytváří netradiční atmosféru a pocit z filmu. Na snímku je zajímavá také ta skutečnost, že P. T. Anderson je schopen a ochoten "otevřít" nějaké (a je vlastně jedno jaké) téma, které však zůstává po celý zbytek filmu jaksi otevřeno, nerozluštěno a nedořešeno - pro někoho chyba, pro mě osobně velká přednost tohoto díla. A že mi nerozumíte? Pak neváhejte a podívejte se a zaposlouchejte se do tohoto filmu. Stojí to za to. (04.09.2003)

Režisér Paul Thomas Anderson si mě naprosto získal svou Magnolií a tímto snímkem mi opět potvrdil, že patří mezi nejoriginálnější tvůrce. Opilí láskou je vážně náročný snímek a vůbec ne pro každého. Uznávám jeho filmařské kvality, výborně a hodně originálně zrežírovaný film. Adam Sandler se mi po herecké stránce nikde zatím nelíbil víc, opravdu výborný herecký výkon. Hlavní romance je vlastně opravdu krásná a nevšední, jenomže těch 91 minut pro mě bylo neúprosně dlouhých. Zatímco tříhodinová Magnolia mi vůbec nepřišla jako tříhodinová, tak u Opilí láskou mi přišlo, že se na film dívám půl dne a to vážně nepřeháním. Když o filmu přemýšlím, tak vím, že je vlastně výborný a režisérovi se asi povedlo zobrazit vše, tak jak chtěl, ale nasazené tempo filmu pro mě bylo fakt šílené, přitom podobný styl vyprávění mám ráda, asi se řadím do té skupiny, pro které tento film není úplně to pravé, ale pokud máte rádi tyto malé a opravdu nevšední romance, tak film i doporučuji, třeba se do něho dokážete položit tak, jak já to nedokázala. (20.08.2011)