Láska ve městě

Zajímavý pohled na Řím a na ženy (respektivě lásku) z hlediska šestice neorealistů. Bohužel první dvě povídky působí spíš matně a nijace, tak Tančírna je jejím pravým opakem. Emotivní, akční, sugestivní, temperamentní část celého cyklu. Jediná další povídka, která stojí za zmínku je ta Felliniova, která se tak trochu vymyká tomu neorealistickému duchu, a možná právě proto mě toliko oslovila. Putování novináře skrz pustým činžákem má své kouzlo i po skoro 50 letech. (18.10.2006)

Další ze slavných neorealistických snímků (na způsob filmového žurnálu), natočený předními italskými režiséry, který byl tak úspěšný (nepřekvapivě), že z plánových dvou filmů ročně, byl natočen pouze tento. Ono se ani není čemu divit, válkou pokořená Itálie, zmítaná ekonomonickou krizí, měla opravdu strašnou náladu, sledovat příběhy ztroskotanců žijící ve špíně, prostitutek a sebevrahů. Snad jen ta Felliniho povídka byla natočena trochu s nadhledem a řadím ji k té nejlepší, hned po té poslední. Mario Nascimbene složil výbornou hudbu, především v segmentu o nešťastné Kateřině, lze rozpoznat zárodky jeho neopakovatelného stylu. (29.09.2009)

Zajímavé ústředním nápadem zfilmovaných novinových článků v různé formě, snad i jako dobové svědectví o společnosti a poválečném italském filmu. Méně záživné již některými samotnými příspěvky... Až na závěrečnou povídku jsem vnímal vzájemně vzestupnou kvalitu. Režiséra Lizzaniho jsem neznal a jeho chladná povídka ze života prostitutky mě příliš nezaujala. Antonioni si vybral pro svou hranou reportáž alespoň znepokojivé téma dívčích sebevražd a některé zpovědi jsou tu přes režisérovu typickou odtažitost celkem silné. Dino Risi konečně vnáší kousek pozitivní nálady, nakolik tu ještě ve svých začátcích neumí jednoduchou povídku s dobrou atmosférou řádně vypointovat. Fellini stvořil povídku, která se mi dost líbila přítomným nadhledem, zvláště u scén ze sňatkové kanceláře, a řadím ji z této antologie k tomu nejlepšímu – spolu s nasledujícím silným, typicky neorealistickým dramatem matky a dítěte, na němž se podílel i ústřední autor projektu, slavný scenárista Cesare Zavattini. No a poslední povídka (A. Lattuada) o sledování žen po městě upoutá bezeslovným provedením s pár vtipnými nápady, Tarantino by byl se svým foot fetishem z pár záběrů nadšený, ale i na svou krátkou stopáž mi připadal tento segment trochu o ničem. Nebýt předposlední, za mě nejvýraznější a nejsilnější povídky Maselliho a Zavattiniho, ani nevím, kolik toho bych si časem z Lásky ve městě aspoň trochu vybavil. [60%] // PS: Jak se dostal Ugo Tognazzi do zdejší hlavičky na 2. místo v obsazení (k filmu s ryze nehereckým obsazením!), to mi vážně hlava nebere, zvláště když ho neuvádí ani IMDb. (13.11.2023)

Filmový časopis Láska ve městě, jenž jako audiovizuální žurnál vytvořila skupinka neorealistických filmařů, je velmi zajímavou reflexí doby a místa svého vzniku a rovněž i atraktivním formátem kinematografického vyprávění. Různé pohledy šestice autorských režisérů přináší kritický i groteskně dojemný portrét společnosti v poválečné Itálii, rádoby "dokumentem s reálnými postavami." Vše spojuje osobnost Cesare Zavattiniho, který jednotlivé střípky zpracoval a složil do jednotného, avšak žánrově různorodého díla (němá etuda, drama matky a jejího dítěte, reportáž o sebevraždách). Jednotliví tvůrci zde nezapřou svůj pozdější specifický styl, přičemž nejvíce vynikají povídky Federica Felliniho a Michelangela Antonioniho, ozvěny jejichž tvorby Láska ve městě nese vůbec nejvíce. V době svého vzniku byla Láska ve městě jistě nesmírně atraktivní, dnes působí poněkud nekomplexně a zdlouhavě, přičemž ne všechny střípky filmu jsou dokonalé. Za nejpovedenější považuji povídku Zavattiniho jako spolurežiséra o matce, jež se rozhodne odložit své dítě. Ale i Felliniho část je velmi působivá. (27.09.2023)

Šest povídek (anket, jak chcete) od šesti různých italských režisérů. První pojednává o prostitutkách (**), druhý o sebevraždách (**), třetí s názvem Tři hodiny v ráji o tančírně (****), čtvrtá - Felliniho - s názvem Sňatková kancelář (můj přítel je vlkodlak - ***), pátá o nešťastné Kateřině (**) a konečně poslední o změnách v Itálii, která je vlastně jen defilé ženských tvarů (ty nejkrásnější Italky plus pár ošklivých - *****). Nejvíc se mi (překvapivě:-) líbila třetí a poslední povídka. Zvláštně památná scéna je ta, kdy se žena s obrovským pozadím vydává po schodech vzhůru, muž ji zblejskne pohledem, koukne na hodinky a s tím, že má ještě dost času, se vydá po schodech za ní... (10.10.2006)