Umberto D.

Pro italský neorealismus obligátní téma boje jednotlivce s nepříznivou sociální situací, tentokrát zaměřené na přežívání starého pána, kterému zbyl jediný opravdový přítel - pes Flik. Je skoro trestuhodné, že Carlo Battisti se už nikdy v žádném dalším filmu neobjevil (původní profesí byl lingvista, což ještě zvyšuje hodnotu jeho výkonu). Před kamerou působil jako naturščik neuvěřitelně přirozeně a na jeho Umberta Domenica Ferrariho jen tak nezapomenete. (27.07.2010)

Z tohto filmu vám môže prísť jedine zle. Na bľuvanie z toho, že raz 80% z nás skončí pravdepodobne takto len preto, lebo tí na ktorých k0k0ty sme pracovali, nám nedoprajú. Ľudstvo svoj vrchol už zažilo, teraz prichádza pád, ktorý tu bol pred 60 až 90 rokmi. NÁVRAT NA VÝSLNIE slobody. Bez peňazí, bez názoru, bez života. UMBERTO D. je posol, ktorý by mohol niečo napovedať dnešným kreténom, to by však museli mať dušu. A slúžku Máriu. (04.10.2015)

Umberto D. vypráví jednoduchý příběh o starším muži z Říma, který pobírá penzi a bydlí v pronajatém pokoji se svým psem Flickem. Italský neorealismus (kam můžeme film bez pochyb zařadit) si vybíral postavy z nízké sociální skupiny na hranici chudoby. Umberta nemůžeme však jednoznačně zařadit mezi tento typ lidí. Divák si po několika chvílích zcela logicky zařadí hlavní postavu podle mluvy, chování, oblékání i zájmů do střední vrstvy obyvatel. Umberto pracoval nejspíše na pozici úředníka a nyní pobírá penzi. Po válce je však Itálie rozvrácená a státní zaměstnanec přišel o značnou část své finanční jistoty. O to je snad Umbertova situace horší. Narozdíl od postav jiných neorealistických snímků (např.Děti ulice nebo Zloději kol), které nikdy nevystoupili ze světa chudých, musí tento muž na prahu života od základu změnit své každodenní návyky. Umberto se dostane na pokraj zhroucení, především snad proto, že už není schopen se přizpůsobit. Rozhodne se k radikálnímu kroku - opustit jediného věrného přítele psíka Flicka a nakonec i život. Nejasně ukončená hlavní linie filmu, další typický znak italského neorealismu, byla nejvíce vytýkána právě De Sicovy, který často opustil postavy téměř ve stejné situaci jako na počátku snímku. Takový konec byl pro mnohé diváky špatně stravitelný, pro vytvoření realističnosti je však nejvíce vhodný. Umberto D. patří mezi nejpůsobivější díla světové kinematografie nejen o stáří, ale i o věrném přátelství a neustálém boji o vlastní život. (13.08.2006)

Převelice silné. Vittorio de Sica je stejně jako Federico Fellini velikánem italského filmového neorealismu, oba režiséři natočili po válce působivá dramata. Ale jenom příběhu o Umbertovi D. a jeho pejskovi se z nich povedlo mne málem dohnat slzám. Nebudu se ani tolik rozplývat nad filmařinou, kterou jistě detailně rozebrali odborníci v příslušné filmové literatuře, mám navíc dojem, že už jsem De Sicův přístup k zvolenému tématu a zpracování z okraje společnosti chválil nedávno u Zlodějí kol. Zasáhl mne hlavně příběh. Aneb jak může být láska k domácímu zvířatku silnější než všudyčíhající bída. Pevný vztah plný věrnosti se může stát alespoň pro jistý okamžik i drobným útěkem před bezvýchodiskovou situací... Problém starého děduly sice neposkytuje v závěru jednoznačné řešení, ale po vší té depresi, která málem vrcholila pod kolejemi rozjetého vlaku, je samotný závěr přímo balzámem na duši. Ach, to kouzlo krásných psích očí... 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (28.10.2019)

Realistický popis života starého člověka v době, která ještě nebyla úplně uzdravená ze 2. světové války. Starý státní úředník Umberto žije ze svého mizerného důchodu tak, že většinu dá na nájem a na jídlo mu nezbývá, proto dělá různé kličky před paní domácí, megerou, která jím opovrhuje pro neplacení. Ani svého psa není sto nakrmit. Když se přenesete přes toporné ne-herecké projevy, vyjde Vám z toho zdařilé kritické sociální drama nejslavnějšího filmového neorealisty. (16.04.2015)