The Brown Bunny

Celkom komorná a sebaistá snímka, ktorá si všetko drží pekne pokope. Gallo je dosť nezávislý a skoro celý film má pod jedine jeho palcom, vrátane hlavnej úlohy, réžie i kamery a pod...A to ma dosť oslovilo. Pomerne záberovo-nihilistická snímka či značne dejom nenabitý portrét avšak pôsobí dosť afektívne. No a celý kolos zatvára patetická+pornografická scéna pri konci, ktorá konečne detonovala celý dej a uviedla záverečné titulky. Film, ktorý splnil moje očakávania a hodnú chvíľu som sa zamýšlal aj na plným počtom hviezdičiek. Vincent Gallo je charakter !!! (09.07.2013)

Zaspoilerováno: Při druhém sledování filmu se mi vybavila problematika zmiňovaná v půvabné knize ...na okraji chaosu. Jsou postavy funkcí příběhu a kompozice nebo je příběh a kompozice funkcí postav? V tomto filmu je příběh zatlačen do pozadí na úkor kompozice. Ale co s postavami? Zlom, který postavu Buda Claye vyslal bloudit světem se odehrál předtím, než začaly být následující situace ukazovány ve filmu. Kompozičně je retrospektivní zobrazení tohoto zlomu postaveno na samý konec filmu. Předtím je divák seznámen s poutí hlavního hrdiny od jednoho nedůležitého úkolu k druhému. Je evidentní, že místo vedle Buda Claye je prázdné. Nezaplnitelné. Pnutí vzniká s nepřítomností postavy stejně důležité jako je Bud Clay. Kdo je to? Co se stalo? ptá se možná divák, který se nenechá odradit minimem zobrazeného děje. Kompozice zřetelně ukazuje svou nadvládu nad postavami (a vlastně i nad příběhem), když nechá Buda Claye, aby se setkal s doposud chybějící postavou (která je vlastně přítomná jen zdánlivě) a aby se divák dozvěděl něco málo o minulosti postav - to důležité málo, které oba uvrhlo do zobrazované přítomnosti. Kromě toho dojde v těch posledních vteřinách i ke zničení iluze, že zjevení Daisy na scéně přispěje k větší "objektivitě", "pravdivosti" vysloveného a zobrazeného. Bud Clay je po celou dobou nahlížen kamerou tak trochu jako oběť (chudák, zoufalec, nešťastník... dosaďte si), v momentě rozhovoru s Daisy se vyznění jeho postavy přelévá od oběti k mizerovi, od mizery k pitomci a tak různě, ale v onom momentu kdy se "Daisy" přizná ke svému způsobu existence, se zrelativizují všechny doposavadní charakteristiky postavy Buda Claye. Pro další ujasňování však není místo: Clay se vydává kamsi, opouští znepokojeného diváka a čas filmu končí. ~~~ Mám ráda filmy, ve kterých se můžu nimrat, a zbožňuji VG ňuňajícího koťátka a štěnátka. Po druhém spatření zvyšuji hodnocení na 5*. Jo a k té "problematice": Vykašlejme se na binární opozice ideálních stavů a berme v potaz přechodné stavy, osy, oscilace, přelévání... ;-) (03.10.2010)

Vincent Gallo si chcel natočiť svoj vlastný Paríž, Texas. Mal nato 10 mega, ale pôsobí to, že mal skôr 10 dolárov. K tomu mal veľké ego, odhodlanie prekračovať hranice a depresívnu náladu. A v závere mu to funguje, viac než by človek čakal. Ale je to čistá pocitovka, kde sa takmer nerozpráva, takže záleží fakt od nálady. O felovacej scéne som dopredu vedel. 3,5* (21.03.2022)

Prosim vás, a co chcete? Tohle je jedna z nejlepších one-man show, co kdy plátno spatřilo, filmek dělaný téměř na koleně, a ano, se slečnou na kolenou na konci. Když pro nic jiného, je to tady aspoň pro to gesto: není třeba velkých studií a jejich rozpočtů, aby obraz odvyprávěl příběh. Jímavé je i to, že to vlastně nefunguje: velký pokus o naturalistickou opravdovost, o ponor do hloubi osamělcovy duše, a ztroskotá to právě na tom senzačním závěru -- tajemství je fuč, neboť ho poznáváme. Aha, tak takhle to bylo. V tom případě se dalo vyprávět filmověji. (Ale rozhodně by k tomu bylo potřeba víc lidí a techniky.) Úctyhodný pokus, který ne až tak funguje, to je pro mě tohlo malé odvážné autoporno -- pardon: motoporno. (16.11.2009)

Jedno sa Gallovi musí uznať: Neriadi sa konvenciami a zabehanými žánrovými skratkami. No o to viac vystupuje do popredia jeho narcistické posadnutie samým sebou, ktoré spolu s jeho participáciou na "väčšine" tvorivého procesu môžu film potopiť alebo vyniesť do nebies. Nanešťastie The Brown Bunny je tou odvrátenou stranou mince. Pôsobí dojmom, že sa topí vo vlastnej artovej forme a Gallo nerobí nič proti tomu aby pri monotónnej strihovej a naračnej kompozícii tento pocit divákovi vyvrátil. Nezachráni to ani náhly dejový zvrat a vyvrcholenie v podobe naturalistického "fajčenia". To že i napriek všetkým svojim negatívam ma Bunny oslovil, pripisujem Gallovej odvahe experimentovať a navodiť atmosféru. 2,5* (03.04.2008)